K Sofiině volbě se přidává ještě vzpomínka na poměrně nedávnou reportáž o ničivých tsunami, kde reportér zachytil matku, která držela své dvě děti – dvouletého a pětiletého chlapce, a aby zachránila alespoň sebe a jednoho z nich, staršího pustila. Nakonec se zachránili všichni – ale jak by tahle žena mohla žít dál, kdyby se starší syn utopil? A jak mohla dál žít Sofie, žena, která s vědomím jisté smrti poslala do plynu svou mladší dceru právě proto, že starší syn měl v tehdejších prapodivných poměrech větší šanci na přežití?
Nevěřím na osud, věřím na náhodu. A byla to jen a jen náhoda, že Sofie, matka dvou malých dětí, se ocitla ve vlaku smrti, který mířil do nechvalně proslulého vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nebyli židé, ale to nikoho nezajímalo. Osud si se Sofií krutě pohrál – nejprve přišla o otce i manžela, nakonec i s dětmi skončila na rampě v Osvětimi. Na scénu, kdy její malá dceruška odchází vstříc jisté smrti a naposledy se ohlíží směrem k mámě, která ji tam poslala, nikdy nezapomenu. I po letech mě mrazí v zádech a ničí mě vědomí toho, že lidé jsou schopni dopustit i daleko horší věci. Máme pak právo ještě na to, nazývat se lidmi?
Sofiina volba nás jistě přivede k nejedné takové myšlence. Ale je to příběh především o tom, jak žít dál. S vědomím dětských očí, které se na nás budou dívat v nesmazatelné vzpomínce po celý zbytek života s jemnou a přesto nikdy neutuchající a nevyslovenou výčitkou: Proč já?
Ano, proč? Určitě se mnou bude každá máma souhlasit – není prostě možné volit. A přesto bychom to zřejmě udělaly, už proto, abychom nepřišly o všechny děti, abychom alespoň jedno zachránily.
Příběh Sofie je příběhem ženy, která to všechno nakonec přežila, ačkoli netoužila po ničem jiném, než umřít. O její snaze zapomenout a začít nový život, v novém místě, s novými lidmi. O její touze po lásce a porozumění. A o její bolesti. O tom, že člověk nikdy nepřekročí svůj vlastní stín.
A tak vždycky, když se mi zdá, že ke mě osud nebyl právě velkorysý, vzpomenu si na ni. A jsem vděčná za všechno, co mi osud dopřál. Za všechny ty dny a noci, kdy mohu být se svými dětmi, kdy prožívám mámivé okamžiky nevratného štěstí z každodenních, drobných radostí, a každá prožitá starost se mi zpětně jeví malicherná v porovnání s tím, co leckdy prožívají jiní.