To, zda-li lesk všech výdobytků západní civilizace nám skutečně prospívá, nemůže být otázkou aktuální. V závalu všech pomůcek, výrobků, zábavných pořadů a vlézavých koupě nabízivých se věciček si nestíháme položit takovou otázku. Jdu tou správnou cestou? Situace, z jedné strany bídná a děsivá jako nikdy, z další úžasná a zářivá, z třetí hrozivá, leč přesto nadějná.
Byli jsme dosud v nápadně podobném ovzduší jako Římané. Ti Řimané, jež na svou zpohodlnělost pošli. Všeho všude příliš. Každý kousíček místa se prodává, nabízí a využívá. Všude čpí obchod, peníz. Majetek ukazatelem života. Ukazující, kam ale? V záplavě chtivých nápadů ztrácíme kontakt sami se sebou. Topíme se v cizí omáčce.
Dříve než jsme se stačili rozkoukat na tomto světě, probrat se z krátko- či dlouhodobého šoku, udupali nás druzí, ti soutěživější, snad i zoufalejší. Proběhli přes nás jako stádo slonů a my teď ležíme na zemi, rozmačkáni a zmateni. Kde jsme? Co teď?
Nejkrásnější a nejmocnější útěchou byl vždy život. Život v lidech, ve vztazích. Život v královské přírodě, zvířecích miláčcích. Co mým předkům bylo útěchou, mě může opět přivézt ke zmatku a zděšení. Moji blízcí blázní a blouzní stejně tak jako jiní. Zelenavé knížectví trpí, černá, neb jsme jej úpěnlivě dusili a utlačovali. Jen pokořené, přihrblé stromy pochmurně na mě koukají, obklopeny panelákovou tvrzí. Zvířátko podrobeno a za dlouhá století znetvořeno, jako člověk. Cesta na zcestí.
Systém zavánějící pohodlností: přičiní-li se každý, bude mít dostatek životních prostředků. Aneb vystuduješ, začneš pracovat, založíš rodinu, vychováš děti, zestárneš, zemřeš. Chladný zákon má být i niterným životem? Kde je sen? Kde je radost? Bezprostřednost, výjimečnost, osobitost. Ach, plnění snů, ztratí se snad pod nánosem povinností a příkazů?
Proč Čapkova moudra říkají tolik i dneska? Proč zazděná okna mluví i po sto letech ústy dnešních mladých?
Horší a úzkostlivější obrázek mohu spatřiti za mými okny. Leč možná, možná si to vše jen tak maluji já uvnitř sebe, pod tlakem momentálních pocitů. Možná i další se ocitají ve svěráku nemilosrdných pocitů. Myšlenek.
Avšak přece jenom jsem rád, že neblouzním. Že jsem se probudil a dívám se očima co nejvíce otevřenýma. Otvíraje je stále více a více. Těch podnětů kolem nás se nabízí tolik. Podnětů k čemu? K bědování? K radosti? Zdá se mi, že nikoliv... K práci a růstu? Mm, to už mi zní lépe, avšak proč mi ta slova zní tak vzdáleně? Proč tedy sedím vprostřed tohoto zšedlého světa?
Abych si uvědomil, pochopil, sžil se s ním? Nu ano. Mé květince pokojové, milované, vadnoucí a skomírající, začnu pomáhati jedině, až ji spatřím, procítím její bolest a uvědomím si její stav. Až pak můžu jednat. Kdybych se naopak zastavil v tom pohledu a spočinul v lítosti vadnoucí rostliny, zřejmě bych se utopil ve věčně tekoucí slzavé řece. A tak stejně tak opouštím mé postesknutí nad Světem. Tápu se po konvičce se živou vodou a běžím jej pokropit.
Věčná inspirace rozdmýchávající srdce a mozky umělců a géniů je dnes víc než kdy jindy schovaná. Ale přeci, přeci čeká. Nachází se zde, všude kolem. Možná v množstvím větším než dříve. Vždyť jí tolik potřebujeme. Inspiraci. Zárodek umění. Zdroj života.