Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Potřebný a nenáviděný



Úvodník: Když si s ním měli potřást rukou, zalomcovala s nimi nechuť. Když k nim přisedl, s nadávkami a odplivnutím odešli. Vyhýbali se mu tolik, že mu nechali ve městě zbudovat vlastní uličku, tou směl vstupovat do města jen on sám – pro všechny ostatní to znamenalo hanbu. A přesto, sotva ho potřebovali, neštítili se vzít od něj mast nebo kus použitého provazu, přesto se jim ulevilo, když svým bičem nebo sekyrou ztrestal podvodníka či vraha. O kom mluvím? Samozřejmě o katovi, rozporuplné bytosti, jež si vysloužila nenávist i jistou úctu.

Článek:

Zkrácenou čtyřdílnou kroniku Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze od autora Josefa Svátka vydalo nakladatelství XYZ pod názvem Paměti kata Mydláře. Knihu stylisticky upravila Jana Štefánková, čímž nám ji zpřístupnila, aniž by násilně porušila archaizující způsob Svátkova vyprávění.
Poněvadž se Josef Svátek kromě literatury zabýval historií, tak i jeho kniha s významnými historickými událostmi splývá. Autor nám poutavým způsobem přibližuje bitvu na Bílé hoře, obléhání Prahy Švédy, připomíná významné kriminální případy a soudní procesy. Vše důkladně protkáno osobními pohnutkami a vzpomínkami staroměstského kata Jana Mydláře a jeho syna.


A proč právě Jan Mydlář se stal výjimečným katem?

Kromě toho že byl studovaný a ke svému řemeslu se dostal v podstatě omylem, skrýval ve svém těle výjimečnou osobnost, obětavou a chápající – ač se to zdá vzhledem k jeho povolání neuvěřitelné. Při četbě Pamětí pochopíte, že Jan Mydlář pojímal své povolání jako poslání a až na pár výjimek, kdy se mu jeho povinnost protivila, chápal své zásahy do života druhých jako službu spravedlnosti a zákonu.
Ostatní lidé však kata takto nevnímali. Pomocí osobních Mydlářových postřehů autor velice sugestivně líčí postavení kata ve společnosti, která ho potřebuje a zároveň jím opovrhuje. Zároveň barvitě popisuje způsoby získávání spravedlnosti, od jednotlivých stupňů mučení (pokládání trpné otázky) po jednotlivé tresty (sekání rukou, řezání jazyka, věšení). Prostřednictvím Jana Mydláře se také zabývá srovnáním trestu pro chudého člověka, jež v očích znepřáteleného panstva spáchá zločin, s trestem pana rychtáře, aneb člověka s panstvem spřáteleným a v obci činným.
Zajímavá pasáž se nám čtenářům také nabídne, když mladší Jan Mydlář, má-li převzít od otce řemeslo, řeší vážné dilema. Primátor mu odmítne vydat dekret, dokud nepřestoupí od protestantské víry podobojí k víře římskokatolické. Jan Mydlář o svém rozhodnutí uvažuje: „V bezesné noci jsem konejšil zkormoucené svědomí tím, že v srdci mohu zůstati věrným vyznavačem kalicha...“ Z úvahy vyplývá, že se tedy rozhodne požadavku ustoupit, ačkoliv s ním nesouhlasí. Toto nebojím se říci vydírání však skrývá mnohem hlubší podtext. Přibližuje nám kata Mydláře ne jako jedinečnou bytost, ale jednu z mnoha bytostí, jednu z těch, které žily a také stále žijí pod mocí peněz a politiky. Najednou si uvědomíme, že dávná minulost má se současností společného víc, než jsme ochotni si připustit.



22.08.2005 - Renata Šindelářová