Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - CzechTek bez lítosti, bez nenávisti



Úvodník: Mnoho se toho již namluvilo a napsalo. Mnoho toho máme ještě před sebou. Vypadá to, že se schyluje k další bídné veleudálosti, v níž naši politici vystupují v první řadě. A opět máme dvě strany - u jedněch v zastoupení politiků, u druhých v zastoupení účastníků CzechTeku.

Článek: Jejich role se s pravidelností mění. Jedni jsou nenápadní jako myšky. Potichu si pracují na svém a projevují se jen tichou, ikdyž účinnou obranou. Tak vždycky vystupují před akcí organizátoři CzechTeku a tak vždycky vystupují někteří politici po činu - většinou útočném a řekněme také poněkud nepolitickém činu.

V současnosti vidíme sešlé, znavené, snad zarputilé, každopádně nepřirozené obličeje politiků. Vyděšené, rozčílené a rozvášněné obličeje obhájců CzechTeku. Ti první skrývají pod svým chováním nenávist a zlost vůči takovým akcím, nebo trochu jinak: odpor a nechuť. Třetí možností je, že tak trochu jako „pánové Nebes“ vystupují snažíce se ochránit ubohé občany. Ti druzí pak v afektu volají po svobodě a základních principech demokracie.

Omlouvám se, neboť jsem teď značně zkreslil situaci, zobecnil ji a zjednodušil. Ale snad mi to pomůže poukázat, že se často v těchto veleudálostech pohybují na jedné straně rozčílení, na druhé lítostiví. A to se týká i lidí, jež sledují celkové dění z médií a sami se rozhodují, za kým vlastně stojí. Rozčílení a lítost jsou dvě emoce, které činí z člověka zvíře a zejména jej činí neschopným lidsky komunikovat. Pod rozčílením či lítostí dochází k hádkám a podvodům. Chci říci: dokud s námi cloumají takové pocity, může být dobrým na chvíli se uklidnit a až pak začít řešit věci. K našemu podivu pak totiž mizí zlostná či lítostivá mlhovina před našimi oči a hle: vše je jinak.

Nemíním se rozčilovat na politiky za jejich jednání, ani je litovat. Nelituju účastníky CzechTeku, ani k nim nechovám zášť. A jak se pak pro mě tato konkrétní veleúdálost má?

Technaři jsou mládeží, snažící se bavit. Na jednu stranu podnikají něco tvůrčího, sjíždějí se a sbližují. Nesedí doma za humny a neužírají se. To že předmětem jejich zájmu je hudba v takové podobě, nad tím by se udivoval jen člověk nechápající rozdíl jednotlivých generací či nerozumějící odlišnosti charakterů. Na druhou stranu prostředí této akce zavání drogami. Řekněme si ale popravdě: kdy ne? Kdy se v minulosti vedle člověka nevyskytovaly drogy? Ano, ovšem, dneska ve zcela jiné míře. V extrémním měřítku. Dnešní doba však taková je: extrémní.

Ještě kdysi v minulém století bylo zvláštností, když měl doma člověk kus elektroniky - ku příkladu rádio. Dnes? Dneska je to samozřejmostí. Elektrika všude. Stejně tak to máme s drogami. Jestliže už leta tolerujeme alkohol a nikotin, nedivme se že děti se na věc dívají jinak: minimálně ještě marihuanu k tomu. Byly-li nenasytné generace předcházíjící, jež si nedovedli upřít tyto drogy, pak jsou stejně nenasytné i generace nové. Ba co víc. Tak jako vše roste a vyvíjí se, tak i tahle nenasytnost bude mohutnět.

Stále se čeká až se rozhodneme a zaujmeme nový postoj: nejenom k drogám. Lítost nestačí. Zlost nestačí. Buďme lidmi - v tom pravém slova smyslu.

Největší kus práce musí udělat lidi, dívající se na technaře z povzdálí. Mám dojem, že v sobě skrývají nechuť a odpor. - Lidi se štítí sami sebe a tak jako je nepřípustné, aby se zdravotní sestřička štítila pacienta, tak i politik se nemůže štítit obyvatelů své země. Tak i my se nemůže štítit svého souseda, dětí své generace... chceme-li být člověkem na svém místě.

Každý máme určitou roli - jako ta zmíněná zdravotní sestřička. A každá role si vyžaduje odborníka, specifický přístup a chování. Nemá i role člověka svá pravidla? Není něco smysluplným? A něco zase prázdným, ba škodlivým, gestem?

Jakým způsobem se postavit k takovým „vele-událostem“? (Ale i k těm „mini-událostem“...)


Zdroj fotografie: http://www.novinky.cz/

07.08.2005 - David Šeterle