Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Naděje má hluboké dno...
Úvodník: Tak to si myslí spisovatelka Daniela Kolářová. Nevím, co si mám myslet já. Jestli má naděje hluboké dno a nebo nemá. Jestli vůbec nějaké dno má...
Článek: Kdy člověk začne o naději pochybovat? A kdy na ni přestane věřit? Mívám období, kdy věřím, bláhově, zoufale, tvrdohlavě. Znova a znova se odrážím z toho dna a snažím se vyplout nad hladinu, i když to jde hůř a hůř. Nechci se vzdát, snad až příliš najust tomu nepříznivému osudu, možná taky proto, že vzdát se naděje by znamenalo žít už jen tak napůl a nebo vůbec.
Nedívám se na dno, nepátrám po tom, jak je hluboko. Někdy se mi zdá, že té naděje tam dole je čím dál méně. Vytrácí se, zhasíná a já klesám do bahna, topím se v té tmě a něco ve mně zhasíná spolu s ní. Ale potom se náhle někde zablýskne, maličké světýlko, nedostižitelné a sotva znatelné, zamrká na mne a já v sobě zmobilizuji poslední zbytek sil a vydrápu se z toho bahna zase nahoru. Nechám tam dole všechny zmařené sny, nesplněné a podupané krutou realitou, po troškách se zbavuji smutku a lítosti, a i když se jich nikdy nezbavím docela, přece jen mám pocit, že to za to stálo.
Věřit. A bojovat. Nepoddat se. Je tolik věcí, které za to stojí. A my bychom někdy měli přestat myslet jen na sebe a na své sny a snažit se plnit sny těch druhých. Snažit se dávat naději jiným navzdory tomu, že my padáme na dno. A když to nepůjde jinak – být sami nadějí pro ty, kteří se teprve mají narodit.
23.08.2005 - Radka Zadinová