Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - O všechno


Úvodník: Tato má povídka se objevila na výběrovém cd s názvem "Když přišla ta voda", které vzniklo za přispění Jihočeského klubu Obce spisovatelů a díky společnosti Grand s.r.o. Výběr na cd se týkal nejlepších literárních prací s tématikou povodní.

Článek:

Byla to jejich poslední společná dovolená. Věděli to už dávno. Už kvůli dětem se ale domluvili, že ještě naposledy pojedou. Počasí toho léta hrálo hru na smíření a častými deštíky nutilo oba být v chatce. Nemlčeli, povídali si, ale téma rozvodu bylo pro ně tabu. Vše se mělo odehrát příští měsíc, jsou domluveni, vše je sepsáno. Období probdělých nocí s nočními hádkami o tom jak vše bude dál, skončilo. Pavel si nechá dům po rodičích, auto na které spolu našetřili i při dvou dětech i zařízení bytu které bylo dílem spíše Heleny. Pavel na nábytku nelpěl, ale situace žádala rozumné řešení. Co by Helena dělala s věcmi, když zatím nemá kde bydlet? Tak se dohodli a spolu s notářem sepsali v rozvodové smlouvě o dělení majetku. Podle ní měla Helena do měsíce po rozvodu dostat dva miliony. Žádost o rozvod navrhl jako první Pavel a Helena mu ještě dodnes neodpustila šok který ji posunul o deset let a dvě krásné děti zpátky. To mu nikdy nezapomene, ženy mužům nikdy nezapomínají. Jemu to ale bylo jedno, už se nechtěl schovávat s Kamilou před zraky bdělých důchodců v jejich vesnici. Mezi lidmi se o jejich vztahu šuškalo už dlouho. Helena to ovšem nevěděla. Byla z města a prostí vesničané ji nezajímali, nestýkala se s nimi. A proč taky, měla spoustu svých známých v Českých Budějovicích, poblíž kterých bydleli od smrti Pavlova táty. S rozvodem souhlasila, co měla dělat jiného, ovšem vše podmínila tím, že děti si nechá a dostane na dnešní dobu poměrně vysoké alimenty. Pavel souhlasil.

"Mám dobře placenou práci, můžu si dovolit platit", suše pronesl při dohadování se o budoucnu. To byla taky jedna z věcí, která Heleně pomohla vyrovnat se s novou životní situací. Nechápala sice, jak mohou muži převést citový vztah k vlastním dětem, jen do roviny peněz. Často přemýšlela o jejich dosavadním manželství. Přemýšlel o ní Pavel také jako o věci, zda si ji může dovolit a podobně? Proč jí vlastně podváděl tak dlouho? Co je to za ženu, která odloudí rodině manžela? Nedávala Pavlovi vinu. Příčinou zla je vlastně Kamila. Bylo jí pětatřicet, ne moc hezká, ale přesto s vnitřním šarmem, chlapi o ni zájem měli, ale ona si vybrala Pavla. Snad měla pocit, že je už příliš stará na dosavadní lehkovážný život s krátkodobými známostmi, snad dostala strach ze stáří a Pavel byl vhodným kandidátem. Kamila chtěla vždy někoho, kdo umí vydělat peníze, kdo ji zajistí. Pavel byl její šance a každá ženská ví, jak chlapa dostat do postele. V tomhle jsou nespolehliví a téměř bezbranní. O tom všem byly Heleniny myšlenky denně před spaním.

Rozvod proběhl hladce. Měli sepsanou smlouvu o majetku i o dětech, před soudkyní prohlásili oba, že nemají zájem spolu dále žít v instituci zvané manželství. Rozsudek zněl suše, ale dával jim oběma duševní klid. Ještě to chvíli potrvá než si zvyknou, ale zvyknou si. Hned příští týden Pavel zašel do banky a požádal o úvěr. Mladý bankéř měl ten den štěstí na klienta. Vysoká bonita díky Pavlovu nadprůměrnému platu, ručení do plné výše nemovitostí a nějaký další majetek mu rozehrával slabý úsměv v koutku úst. Žádost byla vyřízena a shodou okolností přesně prvního srpna roku dvatisícedva. Za pár dní mu SMS zpráva v mobilu hlásila, zvýšení zůstatku o 2 000 000,- korun. Nebylo nač čekat, podle dohody měl Helenu vyplatit do čtrnácti dnů od rozvodu. Helena zatím bydlela i s dětmi v malém podnájmu a jeho peníze jí otevíraly bránu k novému životu. Naposledy se sešli, byť měli děti, Pavel je do budoucna nechtěl vídat. I tohle Helenu utvrdilo v názoru o správnosti rozvodu. Dostala peníze, podali si ruce a vzájemně si popřáli štěstí do života. Dotyk rukou po tak dlouhé době chladu v obou cosi probudil. Jasně si ale uvědomovali, že to není láska, to jen vzpomínky nutí srdce naposled k rychlejšímu tepu. Člověk si zvykne na rutinní chod manželství a i když láska odejde, často nechce měnit jen pro svou pohodlnost. Jejich pohodlnost přerušila Kamila a tak se dnes loučí. Rozešli se a prach na silnici zavál pískem času jejich stopy kamsi do minulosti.

Pavel si Kamilu okamžitě po rozvodu nastěhoval domů, prodala svůj dům a peníze půjčila Pavlovi, aby si nemusel brát tak vysoký úvěr pro Helenu. Plánovali spolu spokojený život, možná jedno dítě, vše měli - zkrátka šťastná budoucnost. Realita jim ovšem vystavěla jiný zámek v oblacích. Od sklonku července až do poloviny srpna nezvykle pršelo a řeky se rozvodnily. Oba sledovali v televizi zprávy o přeplněném Lipnu a povodňové vlně.
"Nebudem na to myslet, napijem se a já ti pak něco ukážu v ložnici", zahlaholil lákavou nabídku Pavel. Kamila neodmítla, měla sex i víno ráda. Nakonec vypili tři lahve a celí roztoužení se přesunuli do ložnice.
"Tak kdepak máme to překvapení?" šeptala Kamila něžným hlasem Pavlovi do ouška "kdepak je ten rošťák?" pokračovala v erotické hře, ale nic víc již nestihli. Uprostřed nejlepšího se rozezněla obecní siréna. Pavel opile vyšel jako první ven. Modré záblesky skrz okno prozrazovaly hasiče a policisty což přimělo vyjít i Helenu, teď už oblečenou do noční košile. "Co...co se děje?", vyšla Kamila a rozespale se mu přitiskla na holá záda "a proč se neoblečeš" ptala se a ve své opilosti nechápala situaci.
"Starosta vyhlásil evakuaci, hlásili to v rozhlase, musíme se sebrat a odejít. Prý tu má být za dvě hodiny voda", pronesl potichu Pavel, ale pak jako by si dodával odvahy, nebo aby snad překřičel zmatek na návsi dodal: "ale neboj je to prý jen prevence."
Šli balit. Vzali jen pár věcí, cennosti a nějaké peníze, navíc nebyl čas.
"Kdybych nepil, mohli jsme jet autem", polohlasně zaklel Pavel, když zamykal barák. Z nervozity se ani nemohl trefit do zámku.
Odjeli.

Do evakuačního centra se Kamile rozhodně nechtělo a tak strávili týden v jednom hotelu poblíž. Měli štěstí, že sehnali pokoj. Veškeré okolí Českých Budějovic je prý zatopeno, tenhle hotel stál na kopci. Konečně dostali povolenku a s obavami se vraceli domů. Oba je trápila myšlenka, kterou prohlubovaly zprávy z televize. Měli štěstí, starosta přijel traktorem a tak je vzal. Celou cestu zarytě mlčel, snad se bál být poslem špatných zpráv. Když byli na místě, Pavel se rozplakal. Měl také proč. Z domku, kde se narodili už jeho rodiče, zbyly jen ruiny.

08.04.2003 - Jiří Kočí