Ústřední postava, jejíž jméno začínalo být nejasné v okamžiku, kdy na světlo světa začaly nechtěně vyplouvat střípky z jeho zatím dobře utajovaného života. Muž, který sice bez ženy nemůže žít (proč by jinak skákal do zase nového vztahu s bytostmi, jimiž vlastně hluboce opovrhuje?), ale brzy mu začne lézt na nervy a nastává čas, aby se ji zbavil. Pokud čekáte, že se sníží třeba k vraždě, tak to byste ho podcenili. Zachová se veskrze jako galantní kavalír – uzavře životní pojistku ve prospěch opouštěné zneuznané partnerky a zmizí nenávratně v studených tocích rybnatých řek. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se objeví jeho fotka v jinak moc nečteném rybářském časopise. A právě tato publicita roztočí neuvěřitelný kolotoč situací, ze kterých se zdravou kůží „ láska moje“ těžko vyjde. Setkání s přítelem z dětství ho sice potěší, ale jen do okamžiku, kdy neodvratně hrozí setkání i s vdovami. Nutnost zatloukat a zatloukat ho vžene do těžké amnézie, kdy si pro jistotu nepamatuje na nic a nikoho. Není v jeho v silách (jakže se vlastně jmenuje?) udržet své inkognito tváří v tvář třem milujícím ženám.
I když mravoučné poučení zde nestálo na předním místě, je zvláštní a poučné sledovat názor muže na ženy. S Giselou se nesnesitelně nudil, Sabina ho tak milovala, že nemohl jít ani sám na záchod. Její intenzivní a vše pokrývající láska ho umrtvovala, tak si našel Sidonii, která ho zaujala svou štěbetavou naivitou, dokud ovšem nezjistil, že je „ jen blbá“. Takže milé dámy, i tady poučení do života nechybí, prezentované slovy Sabiny, jíž celé martýrium otevřelo oči: „Pána svého srdce nechat žít svým životem, ať sám chodí na ryby, sám se věnuje včelaření, sám si luští křížovky a když to na něj večer přijde, může si to přeci udělat taky sám“. Rýsuje se model, který si muži přejí!? Pointu se nesluší prozradit.
Představení nastudoval režisér Petr Palouš na námět francouzského autora Bricaire Lassayquese a velmi šťastně zasáhl i do hereckého obsazení. Nespokojený Christian Ondřej Vetchý, přestože jeho počínání bylo veskrze odsouzeníhodné, vzbuzoval soucit. Rádi bychom mu otevřeli dveře, jimiž chtěl z prekérní situace zmizet, ale vždy se našel někdo ráznější, který mu je přibouchl před nosem. Vynikající výkon podala Sidonie, o níž si všichni mysleli, že ji chybí podstatná část hlavy, nakonec všechny vypekla skvěle promyšlenou akcí. Kateřina Hrachovcová svým výrazem dokázala zahrát ten typ příšerné manželky, která pro dobro ostatních, hlavně svého chotě, činí život nesnesitelným. A to vše zvládá s úsměvem a bez sebemenší reflexe s pravou láskou křesťanskou, ránu kamenem odplácí namazáním chleba. Hodně silnou vrstvou másla. I její fyzická postava se neustále předkláněla v pokoře takřka nemyslitelné.
Značný nápor nečekané situace musel zvládat i Maurice Jaromír Dulava. Jistě si častokrát uvědomil, že být přítelem dá někdy zabrat.
I ostatní účastníci rozverného odpoledne se nesrozumitelnou událostí prokousávali k řádnému pochopení s vervou a nadšením, plni protikladných emocí, které však diváka povznášely takřka do blaženého ráje.
Sabina - Dana Černá držela pod taktovkou nabitého revolveru situaci pod kontrolou, Martina Hudečková krásně omdlévala, když se před ní zjevil poněkud hmotný duch bývalého manžela, a to ani nestačila domyslet, že je nikoli vdovou, ale bigamistkou. A pan Plisson, díky své figuře vzbuzoval smích jen bizarním příchodem na jeviště, ale když pod hrozícím ústím zbraně válel sudy, tak obecenstvo řvalo. Konec pana pojišťováka však rehabilitoval, nestal se jen komickou figurkou, ale konspirativním tkalcem osudů. Ke své škodě však občanskou povinnost k bližnímu asi nedopatřením nadsadil nad své zájmy.
Představení mělo premiéru už v roce 1968 v Paříži a od té doby neztratilo nic ze svého svěžího humoru.
Zdroj fotografie: http://www.bezzabradli.cz