Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Silně emancipovaná žena



Úvodník: Renáta Tyršová - jedním dechem přečtená kniha, která nás přivádí do důvěrně známé Prahy 19. a 20. století. Jsme svědky emancipace českého národa, kterou někdy paradoxně uspíšili i lidé nejen německy mluvící, ale i z německých rodin pocházející. To byl případ i Heinricha Fũgnera a Friedricha Tiersche, dvou mužů, kteří později formovali životní dráhu Renáty Tyršové.

Článek:

Skvěle napsaný, spíše profesní životopis, přece jen maluje osobnost paní Renáty v širokých souvislostech. Ač jako malá nechodila do školy, přesto díky svým soukromým učitelům a velmi motivujícímu rodinnému prostředí záhy dosáhla nebývale širokého vzdělání, ještě tříbeného kontaktem s vybranou společností scházející se u Fũgnerů. Rodinnou idylu zasáhla nečekaná smrt otce, ale díky vybudovaným kontaktům rodina nezůstala bez prostředků ani bez přátel. M. Tyrš, přítel otce, sirotek, hledající klid domova, zde zakotvil a vzal na sebe (zdarma) další vzdělávání malé holčičky. Velmi záhy tento nerovný vztah (Tyrš byl o dva roky starší než Renátina matka) přerostl v lásku, na kterou se více upínal starší Tyrš.

Překvapilo mě, že tradovaná představa statného Sokola, která se stala aureolou Tyrše, v sobě skrývala člověka až přespříliš citlivého, unavitelného, propadajícího do dlouhých depresí, střídaných obdobími vypjaté pracovitosti. O to více silná musela být mladičká Renáta. O rodinném životě Tyršů se až moc nedozvídáme, autorka asi tuto oblast záměrně vypouští a věnuje se pouze pracovně – uměleckému odkazu dvojice. S vědomím, že se jednalo o lidi emocionálně i umělecky zaměřené, by alespoň skromný náhled do soukromí ( životní styl, názory na rodinu apod.), předvedl životnější pár. Bráním se představám, že jejich rodinný život byl cele naplněn studiem, sbíráním materiálů a psaním ve prospěch národa. Autorka měla k dispozici archiválie, případně memoáry paní Tyršové, aby mohla skoro suché postavy oživit (pohled do Fũgnerovy rodiny byl dostatečně ilustrující). Ještě jedna věc mi chyběla, a to přímý pohled na oblékání, úpravu jejich bytu..., hlavně ve srovnání s estetickým cítěním manželů a s odvoláním na pozdější psaní učebnic či knih o kultuře v domácnosti, vytvářené ženou. Vtírá se myšlenka, jestli kovářova kobyla....

To jsou drobné výtky spíš na okraj, ani ne výtky, ale hledání chybějících odpovědí na otázky, které se mi při čtení honily hlavou. Ani otázka financí nebyla úplně zodpovězena. Po otci zůstaly spíš dluhy, skromná penze ze Sokola asi nestačila..., vynášely tedy tehdy honoráře tolik, aby zabezpečily pohodlný život, zasvěcený duševní práci, péči o matku? Většinu dalších aktivit vykonávala přece čestně.

Velmi oceňuji, že životopis se stává zajímavou učebnicí dějepisu, defilují zde osobnosti, kterých si i dnešek váží, což se zdá zcela pochopitelné u ženy, mající takový zápřah v různých oblastech, stojících na špici národního dění. Ač samouk, vlastní pílí se vypracovala na graduovaného etnografa a výtvarného kritika, její odborné stati se staly základem budoucí vědecké disciplíny. Její neutuchající osvětová, později i charitativní činnost proslavila nejen její jméno, ale zásadním způsobem pomohla české věci. Velmi sympatizuji s jejím postojem k politice tzv. stranického formátu, kterému nikdy nepřišla na chuť. Jak sama říkala: „Politice nerozumím a ani nechci v ní figurovat.“ Svojí každodenní neúnavnou aktivitou prospěla svému národu mnohem více než kdejaký „politik“. Z dnešního hlediska by ale její postoj spadal do škatulky politika.

Působila jako silně emancipovaná žena (byla brzy vdovou a bezdětná), mezi vrstevnicemi její zář svítila neobyčejně silně, přesto viděla ženu jako tradiční tvůrkyni domova, matku, dokonce se odmítla angažovat za volební právo pro ženy.

Nesouhlasím, že jen slavné jméno by Renátě mohlo zaručit nehynoucí slávu a úctu. Ano, při oficiálních příležitostech by její osoba jistě opomenuta již z piety nebyla, ale autority dosáhla jen a pouze neutuchající pracovitostí, vytrvalostí, zásadovostí, přímým milým a nekonfliktním jednáním, širokým obzorem. To by mohlo být mementem i pro dnešní ženy. Samozřejmě více než slavné jméno do ní otec vtesal názory a ideály, kterým zůstala věrná až do smrti. Přínosem bylo široce pojaté vzdělání, včetně jazykového, které více než jméno usnadnilo její další vývoj. Bez vlastního přičinění by ji vnímali jen jako Fũgnerovu dceru nebo Tyršovu manželku, ale ona sama za sebe byla výraznou osobností, kterou uznávala celá společnost. Výtvarná kritička, estetička, etnografka, pedagožka, organizátorka dívčího odborného školství a výstav světového formátu, filantropka, publicistka a spisovatelka.


Je vidět, že autorka má Renátu Tyršovou velmi ráda, váží si jí, čiší to z každé věty, z každého slova. Nejde o idealizaci, ale láskyplný pohled na ženu, která hýbala osudy českého národa v poslední třetině 19. a první třetině 20. století. Prostudovala písemnou pozůstalost manželů Tyršových i Náprstkových, prošla dostupné články a publikace Tyršové, další literaturu vztahující se k předmětné době. Výsledkem se stala koncepčně vyvážená práce, důkladně zpracovaná. Text prokládá zajímavými citacemi z prací Tyršové, ohlasy na její dílo, dobovými dokumenty.

Renáta Tyršová se nezpronevěřila svým ideálům, ale ani v úctyhodném věku myšlenkově nezkostnatěla, nelamentovala nad poměry, ale snažila se je pochopit a s nimi žít. Ženu, která se stala ve své době symbolem vzdělané, nezávislé Češky, dnes zahaluje zapomnění.

Věřím, že práce I. Štěpánové přispěje k poodhrnutí roušky času a „slovutná“ paní k nám promluví hlasem, kterému bychom mohli i v dnešní době rozumět. Zní totiž jednoznačně a srozumitelně.


Knihu Ireny Štěpánové vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2005.


Zdroj fotografie: www.paseka.cz



13.09.2005 - Jindřiška Kodíčková