Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Kronika ohlášené smrti



Úvodník: Snad nejznámější latinskoamerický spisovatel Gabriel García Márquez se zcela jistě vymyká běžnému stereotypu spisovatelů, na které jsme zvyklí, už tím, že si neomylně vybírá zvláštní a neopakovatelná témata.

Článek:

Možná jeho příběhy činí nedostižnými i pravdivé a syrové vylíčení způsobu života nám nepochopitelného.

Ani příběh, jenž pojmenoval „Kronika ohlášené smrti“ vás nezklame, pokud hledáte něco ojedinělého a sugestivního. Již od první stránky víme, že postava, obsazená kýmsi do hlavní role, zemře. Postupně se to také dozvídají všichni ostatní, jen ne ten, kterého se to týká. Santiago Nasar má zemřít. Proč? Údajně proto, že poskvrnil čest dívky, kterou den po svatbě manžel potupně vrátí rodině. Rodina je šokovaná. Vlastně se zdá, že šokovaní jsou zde všichni – oklamaný a zdrcený manžel, jenž svůj žal utápí v alkoholu, matka, která by si nadevše přála smrt nehodné dcery (čímž by tato smyla svou hanbu jednou provždy), vyděšení bratři, kteří jakožto jediní z rodiny musí vykonat pomstu a přitom by si nepřáli nic jiného, než aby jim v tom někdo zabránil. A v neposlední řadě všichni ti ostatní – sousedé, kamarádi, známí.

Ti všichni vědí, co se má stát a každý z nich má svůj vlastní, pochybný důvod pro absolutní netečnost. Ať už se tím důvodem stala domněnka, že jde o opilecký žert, nebo útěcha, že dotyčného už kdosi varoval. A když se konečně novinu dozví pár těch, kteří uvěří a začnou jednat, je pozdě.

Příběh sám o sobě navozuje zamyšlení nad tím, k čemu může vést neochota jednat, lhostejnost k osudu druhých a sled nešťastných a hloupých náhod. Když se Santiago dozví, že ho chtějí zabít, je natolik překvapený, že zareaguje zcela nesmyslně: Místo, aby se skryl v domě své snoubenky, vyjde na ulici, kde na něj čekají vrazi. Ti samí, kteří neustálým vykřikováním svého činu do světa a poukazováním na něj netouží vlastně po ničem jiném, než aby ho nemuseli vykonat.

A tak Santiago Nasar umírá, ačkoli ani čtenář, ani on sám neví, proč vlastně. Řekla jeho jméno pošpiněná nevěsta náhodou? Lhala, aby kryla svého skutečného milence? A nebo byl vinnen?

Zdá se, že jedině to je důvod mnoha otázek a spekulací. Santiago Nasar je mrtvý, ale otázky a nezodpovězené odpovědi žijí ještě dalších dvacet let po jeho smrti. Ale ani pak se čtenář nedozví, co se tehdy ve skutečnosti stalo.

Zůstává jen vina němých přihlížejících. V podstatě nám Gabriel García Márquez dal nahlédnout do obráceného zrcadla našich vlastních světů, kde také všichni mlčí a tiše čekají, jak to dopadne. A snad proto mě příběh jeho ohlášené smrti děsí nevyslovitelnou myšlenkou: Co kdybych na místě Santiaga Nasara byla já?



Zdroj fotografie: knihy.cz/buyed.php3



25.09.2005 - Radka Zadinová