Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Diagnóza: Chronický romantismus
Úvodník: Toto slovní spojení použil ve své knize „Láska za časů cholery“ kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. Chronický, to vlastně znamená nezdolný. Stále trvající. Tak nějak.
Článek: Možná, ačkoli na to nevypadám, i já se řadím k týmž chronickým romantikům, kteří tu po světě pobíhají sem a tam a snaží se neustále vzdorovat nástrahám, které je potkávají. A proč vlastně ne? Jistě, romantismus místy vysychá jako řeka, do které dlouho nenaprší. Ale jednou, jednou přece zaprší, věřte nebo ne. Zaprší. No a pak ta řeka zase teče dál, naříká a sténá, směje se, vzdychá a doufá.
Někdy se ten můj romantismus dost otřásá v základech, chvěje se nedostatkem soucitu, ale nikdy, ještě nikdy mě nenechal ve štychu. A když to nejméně očekávám, přivalí se jako povodeň, poničí základy smutku, které si kolem sebe začínám stavět, vysměje se všem těm nevěřícím Tomášům, co tu kolem postávají a neochvějně se mě chytí za paži právě v okamžiku, kdy se mi zdá, že začínám padat. Stojí tu se mnou ve chvílích, kdy o to ani nestojím, vyčítavě na mě tiše zírá a čeká, kdy se zase vzchopím.
A já to udělám. Zas a zas, pořád dokola, znovu a znovu. Sbírám ze země zbytky něhy, po nichž jiní tvrdě dupou, sbírám soucit, který tak dlouho bez zájmu trčel za zpustlými výlohami tichých obchodů, až jej netrpěliví prodavači tajně vyházeli do popelnic, sbírám pochopení, jež málem není k poznání pod nánosem postmoderních trendů: Bít se a na nic se neohlížet.... Dá se vlastně říci, že sbírám zbytky, o něž nikdo další nestojí, ty, které se povalují všude kolem v prachu a špíně a lidé na ně docela zapomněli, protože už dávno nejsou v módě.
V těch chvílích se ozývá můj chronický romantismus a nařizuje mi, abych na nic nezapomněla, ani na maličký kousek, abych to všechno oprášila, očistila, oblékla a poslala zpátky do ulic, protože dříve nebo později si někdo všimne, že to tam chybí.
Zdroj fotografie: Jiří Akir Konarski
27.09.2005 - Radka Zadinová