Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - V Ruzyni potkany z USA ještě nezažili
Úvodník: Lenka Nácovská vlastní chovatelskou stanici potkanů LMG Rattery. Od ostatních chovatelů se ale zásadně liší tím, že jako první přivezla do Čech a do celé Evropy unikátního dlouhosrstého harley potkana z USA. O tom, co tomu předcházelo a co tento, takřka heroický čin, pro Lenku Nácovskou znamenal, se dozvíte v následujících řádcích.
Článek: Kdy jsi domů přinesla prvního potkana? A byla to strastiplná cesta, než jsi dospěla k dnešním téměř třiceti potkanům?
Před 2 lety. Často jsem četla o tom jak je potkan inteligentní a člověka milující mazlíček, navíc ještě k tomu čistotný. Této kombinaci vlastností se těžko odolává. Je to velmi vnímavý tvor, hravý a jevící nadměrný zájem o své okolí.
Strastiplná cesta to vlastně nikdy nebyla, protože když mi nějaký potkan umře, tak si vždy uvědomím jak strašně moc mi dal a jak málo si vzal.
Vzpomeneš si na nějaký výrazný chovatelský přehmat, který tě třeba dodnes v koutku duše mrzí?
Když jsem přinesla domů prvního potkana, myslela jsem si, že jsem se na nového člena domácnosti zodpovědně připravila. Vybavení už čekalo jen na svého obyvatele a dostupnou literaturu jsem měla nastudovanou. Postupem času jsem přicházela na to, že ty dvě brožurky, které lze koupit v obchodech s knihami, obsahují pouze základní informace. V danou chvíli jsem neměla příliš možností využívat internet a proto jsem občas nějakou chybu udělala. To jsem si uvědomila hlavně tehdy, když jsem neomezený přístup do elektronického světa získala. Tam to informacemi jen hýří a mohu si také vyměňovat zkušenosti s jinými chovateli. Tyto chyby bych ale za zásadní nepovažovala, nikomu to neublížilo a mě to nasměrovalo k získávání dalších informací.
Našel by se ale jeden klíčový přehmat, jehož velmi lituji. Pokaždé hodně zvažuji, zda člověk, který si od nás bere mládě, je skutečně vhodným budoucím majitelem. A přesto dvakrát jsem se spletla. Jednou v případě, kdy se zvířátko dostalo do rukou hadaře, jenž ho v dost širokém měřítku zneužil pro vlastní profit spojený s vidinou nové variety. A podruhé, což mě mrzí mnohem víc, se jednalo o chovatele, který zvířátka s prokázanou dispozicí pro rakovinu nejenže používá do dalšího chovu, ale dokonce je distribuuje dál jako chovná.
Kolik času ti vlastně zabere péče o takové množství zvířat? A lze je vedle zaměstnání vůbec zvládat?
Nikdy jsem hlouběji nepřemýšlela, kolik přesně času mi skutečnost, že tato zvířátka máme, zabírá. Určitě dost, stejně jako každý koníček, kterému se člověk věnuje intenzivně. Mít větší množství zvířat je závazek, pokud se pro to člověk rozhodne, měl by si uvědomit, že to celé neobnáší jen drbání svých svěřenců na zádech a čištění jejich klícek. Občas je nutné jet v noci na veterinu s neodkladným zdravotním problémem, nebo se připravit na možnost, že celá kolonie dostane virózu a pak se musí píchat třicet injekcí denně. V takové situaci zvířátko zůstává odkázáno pouze na svého chovatele. Mám velkou oporu ve svém příteli, na jehož pomoc se mohu kdykoli spolehnout a jak se říká, ve dvou se to lépe táhne.
Potkan u spousty lidí vyvolává smíšené pocity a proto co na tvou chovatelskou vášeň říká třeba tvé okolí, rodina, přátelé…
Můj první potkan se mi strašně moc líbil, až na ten jeho ocásek. Kdyby byl aspoň chlupatý! V dospívání jsem sdílela svůj pokojík nejdříve s křečky a pak s morčaty, ale žádný z nich ocas neměl. Zvykla jsem si hodně rychle a i přesto, že existuje druh potkana bez ocasu, nepořídila bych si ho. K potkanovi ocas prostě patří, ale vím, že mnoho lidí se nad ním pozastavuje stejně jako dříve já. Některé reakce okolí se zaměřují i na potkana jako celek. Protože laboratorní potkan coby domácí mazlík má v naší zemi historii poměrně krátkou, tak se velmi často přirovnáván k jeho divokému příbuznému. Ne každý ví, že domestikovaný potkan až na některé výjimky, vodu rád nemá a pokud jej necháte plavat ve vaně, znamená to pro něj trauma. Rovněž jsem zatím neslyšela o chovateli, jenž by od svého potkana chytil nějaké onemocnění, zato vím o potkanech, kteří od svého dvounožce dostali angínu či chřipku.
Ve svém okolí se setkávám s poměrně odlišnými reakcemi. Někteří lidé vůbec nevědí že jsme potkany z USA importovali, jiní vše vidí jako kuriozitu a pak se najdou tací, které potkani přímo fascinovali. Každý má rád něco jiného a já to tak beru.
Nelákalo tě někdy pořídit si i jiné zvíře, pokud je máš, můžeš specifikovat jaké?
V budoucnu bychom si moc rádi pořídili nějaké větší plemeno psa. Žijeme v bytě poblíž Staroměstského náměstí, památky a obchody jsou na dosah ruky, zeleň a zahrada však chybí. Toto byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla právě pro potkana. On je to totiž takový malý pes, kterého člověk nemusí venčit.
Tvá chovatelská stanice LMG Rattery coby první dlouhosrsté harley potkany z USA. Těžko si kdokoliv umí představit, co tomu předcházelo za papírování a určitě rovněž jsi musela řešit spousty problémů. Jak dlouho trvalo, než ti v Ruzyni předali bedničku s potkánky a našlo by se místo, kde se celý byrokratický proces tzv. „zaseknul“?
Potkani k nám cestovali ze státu Washington přes třetinu zeměkoule třemi letadly a prošli celkově čtyřmi veterinárními prohlídkami, bylo nutno použít 2 druhy speciálně konstruovaných přepravek odpovídajícím daným normám.
Na Ruzyni jsme trochu tápali, jelikož to bylo vlastně poprvé, co jsem na tomto letišti vyzvedávala zásilku a ještě k tomu živou. Dorazili jsme tam pozdě večer, areál je hodně rozlehlý a tma byla jak v pytli. Nejdřív to vypadalo, že zásilka vůbec nedorazila (ten den jsem měla už jednou hlášeno že potkani poletí pozdějším spojem a místo odpoledne dorazí večer). Moc jsem trnula, protože přepravní box specialně vyrobený tak, aby odpovídal všem normám, nebyl pro potkany ani trochu pohodlný. Během dne jsem sledovala průběh letu na internetu, měla jsem i zjištěné, že potkani zdárně dorazili do Paříže, kde procházeli dalšími kontrolami a byli naloženi do dalšího letadla. Jakmile jsem se dozvěděla, že se zásilka našla, tak se mi nepopsatelně ulevilo. Bylo mi totiž jasné, že to, na čem jsem pracovala půl roku se povedlo. Zbývalo si ještě pocestovat po areálem ohledně vyřízení daňových a celních poplatků. Celý dovoz byl náročný hlavně i po byrokratické stránce, na Ruzyni jsem sebou měla složku plnou dokumentů a obávala se, jestli se přece jen něco nevynechalo. Nejistota vyplývala z toho, že jsem si prakticky všechny informace zjistila sama a nenašla jsem nikoho, kdo by měl za sebou podobnou zkušenost a poradil mi.
Myslím že pracovníci na Ruzyni z toho celého museli mít pěknou atrakci. Prý tam potkany z USA ještě nezažili.
Co tě přivedlo k tomu podniknout ono jistě nemalé dobrodružství pro získání tohoto ojedinělého typu potkanů? Navíc určitě jsi musela dopředu počítat s velkými náklady. Nechci po tobě konkrétní částku, ale můžeš alespoň pro ilustraci říci, co by sis za tu částku koupila (např. video, notebook apod.)?
Hlavním důvodem bylo to, že zde v ČR si jsou potkani vzácnějších variet velice příbuzní, jelikož drtivá většina je potomky velmi malé skupiny zvířat dovezených před několika lety.
Jelikož se bavíme o potkanech, tak pro srovnaní uvedu, že za cenu jednoho dovezeného potkana z USA (pokud započítám skutečně všechny náklady) bych si bývala mohla pořídit 20 – 40 potkanů s rodokmenem od místních chovatelů.
Bez spolupráce původní americké chovatelky by jsi asi nikdy dlouhosrsté potkany nezískala. Kde jsi jí vůbec objevila? A v čem ti nejvíc pomohla?
Kontakt jsem získala jak jinak než přes chovatele. Řekla bych, že nejvíce mi pomohla tím, že mi důvěřovala. Bez vzájemné důvěry bych nemohla něco podobného uskutečnit.
Dnes už mají oni importovaní potkani řadu potomků. Uvažuješ třeba, co bude dál? Jestli zkusíš opět někde vyhledat nějaký neobvyklý typ, nebo jsi si dlouhosrstými potkany splnila svůj sen, resp. nějakou metu?
Už vím, co to všechno obnáší a jaká jsou rizika. Nyní jsem nesrovnatelně více v kontaktu se zahraničními chovateli oproti období před rokem, a zároveň mám velké plus v souvislosti s uspěšným dovozem, o kterém poměrně dost amerických a evropských chovatelů ví. Toto zmírňuje nejistotu ze spolupráce z jejich strany. V současné době bych se ráda zaměřila především na vlastní chov, ale jak se znám, tak je mi jasné, že tento dovoz nebyl poslední.
Často se mezi chovateli řeší otázka etiky šlechtění zvířat, protože honba za neobvyklým druhem, či barvou srsti, obvykle jde na vrub zdravotního stavu zvířat. Setkala jsi se v této souvislosti s nařčením, kvůli „harleyům“ , z toho, že jsi přivezla a množíš „zmutované potkany“? Jak problematiku vnímáš ty?
Zvířátka, která jsme si přivezli, maji na konci 4 generačního rodokmenu úplně prvního dlouhosrstého harley potkana, který se v USA narodil. Před těmito 4 generacemi nebylo vůbec jisté, zda se jedná skutečně o nový druh potkana nebo o náhodného jedince, který dlouhosrstou harley vlohu nese dál. Navíc,vše je ztíženo o to, že vloha harley je recesivní, tj. vizuelně se neprojeví na potomcich v případě, je-li harley potkan křížen s jiným druhem potkana, který tuto vlohu v sobě nenese. Z toho celého vyplývá, že všichni dlouhosrstí potkani si jsou zatím blízce příbuzní a ještě bude několik let trvat, než se to změní. Dlouhosrstý potkan jako varieta se zatím nachází v té samé situaci jako v minulosti např. dumbo potkan (potkan s většíma níže posazenýma ušima) nebo třeba potkan modrého zbarvení. Obě uvedené variety jsou nyní velmi rozšířené a mají zastoupení v tisících či desetitisících zástupců na celém světě.
Za velmi nutné považuji sledování zdravotního stavu potkanů a vyřazování slabších a nevhodných jedinců z chovu. Příbuzenská plemenitba je velmi mocný nástroj, který má reputaci strašáka z toho důvodu, že neumocní jen to dobré, ale i to špatné. To špatné není způsobeno příbuzenskou plemenitbou jako takovou, žádný problém by se při ní neprojevil pokud by se nenacházel v linii už dříve. Za zmínku určitě stojí fakt, že americká chovatelka zdravotní stav této linie velmi bedlivě sleduje, s chovem má 25 leté zkušenosti a je viceprezidentkou chovatelského klubu na severozápadě USA.
Případné úskalí bych viděla jen v tom, že příbuzenská plemenitba aplikovaná po mnoho generací se odráží na imunitním systému. Organizmy si mezi sebou předávají stále to samé genetické vybavení, pokud se nějaký z genů naruší, tak není kde vzít náhradu. U nepříbuzných organizmů je velká šance, že si potomci tuto náhradu převezmou od druhého nepříbuzného rodiče. A toto je vlastně důvodem, proč jsem dovezené potkany mezi sebou nezkřížila a hned přidala jednu nepříbuznou stranu.
Mezi chovateli osmáků degu koluje legenda, že potkani jsou obecně zdravější než osmáci a dožívají se i vyššího věku. Já sama vím, jak to je ve skutečnosti, ale můžeš ty coby odborník a chovatel tuto legendu uvést na pravou míru?
Z chovem osmáků bohužel žádné zkušenosti nemám, takže to těžko z vlastního pohledu porovnám. Divoký potkan se těší pevnému zdraví, jeho zdomácnělý kolega to má těžší o to, že pochází z předků laboratorních potkanů, kteří patří k jedněm z nejpoužívanějších zvířat pro laboratorní účely. Potkani v domácích chovech se dožívají průměrného věku dvou let. Jsou jedinci, kteří nikdy veterináře nenavštíví, jiní se do veterinární ordinace mohou dostat i vícekrát za život. Budoucnost domestikovaných potkanů leží především v rukou chovatelů a na tom, jaké jedince budou pro plemenitbu vybírat.
Děkuji za rozhovor.
Toto je onen vzácný dlouhosrstý harley potkan.
Zdroj fotografií: L. Nácovská, http://www.lmgrattery.com
26.09.2005 - Martina Bittnerová