Franta byl bohém, procházející se svou kytarou (která měla často třeba jen dvě struny - to když někoho rozzlobil) po pardubických ulicích a zvučným hlasem prozpěvující písničky Karla Gotta. Kdykoli se mu zachtělo, lehl si do trávy a pozoroval nebe nad sebou. Lidé ho měli převážně rádi, a proto, když na jaře tohoto roku odešel, leckdo měl náhle divný pocit - že tu něco chybí. Franta tvořil město stejně jako ho tvoří jednotlivé domy. Všichni tu na něj byli zvyklí, každý ho potkával. Jako neodmyslitelná figura patřil do našich vzpomínek z dětství. Bývával často veselý. Zpíval, nechával si zaplatit pití, ale Luděk Vojtěchovský ho zachytil i jiného - vážného a smutného.
Někdo se mu smál, někoho obtěžoval, ale nezpochybnitelné zůstává, že i přes svou nemoc vystupoval z anonymity davu a jeho příběh se stal neobyčejným.
Na závěr si ještě dovolím ocitovat jednoho návštěvníka internetového fóra: „Ještě za těžkejch komárů jsme se spíjeli ve starý &Stice a U Kohoutků a Fanda pendloval se španělkou po městě a rozdával "Hříšné boléro". Jednoho dne před 20 lety, vstoupil do &Stiky s kajtrou a za půl piva se postavil na stůl a spustil..Kde domov můj, kdé domov můj....Během 20 vteřin byla hospoda prázdná, nikdo se nechtěl nechat od komančů zavřít.“
Takový byl Franta Zeman. Přijďte na něj zavzpomínat, zaslouží si to.