Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Živé pochodně
Úvodník: Tragédie, za něž považuji každý další případ veřejného sebeupálení, ať už bylo motivem cokoli, se staly jakýmsi novodobým fenoménem naší současnosti.
Zdráhám se aplaudovat nad zbytečně zmarněnými životy a nazývat je mučedníky, kteří svůj život obětovali v důsledku zklamání nad pokryteckým a nedůvěryhodným světem, jenž v těchto zbloudilých duších vyvolal pocity frustrující beznaděje, z níž se jim jediným východiskem stala smrt prožitá jako exhibice v plamenech.
Článek: Nechci jakkoliv zlehčovat jejich bolest a utrpení, vysmívat se jejich depresivním náladám ani jimi pohrdat. Nesdílím s oněmi mrtvými jejich skepsi, přestože si uvědomuji, že svět, v němž žijeme a jehož jsme nedílnou součástí, je plný nejrůznějších paradoxů a nečekaných zvratů, které v nás vždy nevyvolávají právě dobré pocity. Je pochopitelné, že lidská společnost není a nikdy nebyla dokonalá, což se odnepaměti projevovalo řadou negativních vlastností a činů, jež jsou stejně staré jako lidstvo samo: nenávist, pomstychtivost, závist, přetvářka, lež, krádeže apod.. Vedle nich ovšem existovaly a existují i vlastnosti, city a skutky veskrze dobré: čest, poctivost, pravdomluvnost, dobrota… Myslím, že není možné nahlížet na svět pouze z jednoho pohledu a záměrně se vyhýbat jeho opačné straně. Odmítám vnímat jej jako nějakou znetvořenou karikaturu, jež se stala ubohou hračkou sil zla, pod nimiž si lze představit téměř cokoliv – záleží na fantazii.
Snad každý člověk prožil různé traumatizující chvíle či zápolí s problémy a starostmi citového, finančního, zdravotního, mezigeneračního či jiného charakteru, ale pokud není zbabělý a dokáže přijmout zodpovědnost za to, co dělá, jak myslí, co cítí, jaké má vztahy apod., má možnost měnit a přetvářet svět nebo alespoň zemi, v níž žije, případně bezprostřední okolí. A pokud se mu to nedaří, může se přestěhovat, zvolit si jiné prostředí, jinou práci, školu, partnery. Jak na tom asi byli lidé, kteří prožili I. a II. světovou válku? Nebo jak žijí ti, jejichž osudem se stala současná KLDR či Bělorusko?
Jejich skutky samozřejmě hnuly veřejným míněním, způsobily obrovskou bolest především pozůstalým rodinám, přátelům, ale – domnívám se – ve skutečnosti kromě několika šotů ve zpravodajství jejich umravňující apel vyšel nadarmo ve smyslu změny chování lidské společnosti. Nemyslím si ani, že se řetězením jednotlivých smrtí může vystupňovat tlak na nějakou změnu v politickém či sociálním směru řízení společnosti. V náboženském, psychologickém a filosofickém pohledu se bezpochyby dočkáme spousty komentářů, jež ovšem nic nezmění na tom, co se stalo. Mohu se také pouze dohadovat, zda medializace jednotlivých případů náhodou neinspiruje další potenciální sebevrahy?
Avšak právě tím, že rezignovali na život, ztratili možnost i právo jakkoli se podílet na pozitivních změnách svého okolí, mezilidských vztahů apod., jejichž byli součástí. Poněkud alibisticky a příliš lacino se vzdali života, pokládajíce vlastní smrt za burcující cestu ke kvalitnějšímu životu pro ostatní. A to ve mně vyvolává soucit a hrůzu zároveň. Proto se společně s A. Camusem ptám, zda má smysl brát si život, který nemá smysl?
Pozn.:
Albert Camus 1913 – 1960, francouzský spisovatel filosof existencialismu, nositel Nobelovy ceny za literaturu
16.04.2003 - Milan Ciler