Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Premiéra Pygmaliónu v Národním divadle
Úvodník: Příběh romantické komedie Pygmalión Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu, inspirovaný starou antickou pověstí o kyperském sochaři Pygmalionovi, je dostatečně znám, a přesto stojí za to se k němu znovu a znovu vracet.
Článek: Proto ji Národní divadlo opět zařadilo na svůj repertoár. Vzhledem k onemocnění představitele profesora Higginse Borise Rosnera byla premiéra odložena z července na září a hlavní role alternována novým členem souboru Igorem Barešem.
K němu se upíraly zraky diváků ve velkém očekávání. Bareš sám se domnívá, že postava profesora Higginse v této salonní komedii se pro něj moc nehodí. Dosud hrál především rozervance v ruských dramatech. "Salónní člověk a zároveň excentrik, který překračuje společenská pravidla," charakterizoval svoji postavu.
Bareš se však zhostil své role tak, jakoby se v londýnském prostředí skutečně fonetice věnoval od nepaměti. Přesvědčivý výkon od prvního slova ukonejšil všechny napjaté diváky, kteří, byť podvědomě, hodlali srovnávat. Higgins se ukázal skutečným vědeckým odborníkem, zároveň však člověkem poněkud nekonvenčním, možná hrubým, leč zcela pohlceným svoji vědou, takže na city nezbývalo mnoho prostoru. Tuto polohu zahrál tak sugestivně, že nevzbudil jako člověk moc sympatií, i trochu toho rozervance tam cítíme.
Skvěle mu sekundoval uhlazený, dokonalý gentleman plukovník Pickering Vladislav Beneš, zde odborník na indické jazyky. Plukovník své společenské chování měl pod takovou kontrolou, že i notně společensky unaven, klesal k zemi čistě distinguovaným způsobem.
A Líza? Přerod z ošklivého, žargonem mluvícího káčátka v společensky okouzlující labuť, se Higginsovi více než povedl. Jedno staré přísloví však praví, zachráníš- li někomu život, jsi za něho odpovědný. A to bylo neštěstí Lízy, protože jejím „ zachráncům“ šlo, i když v dobrém mínění, pouze o naplnění sázky. Jako řecký Pygmalión vytvořili oslnivou společenskou bytost, ale už se nezabývali tím, jaké dopady pro kdysi jednoduchou dívku, žijící více či méně spokojeně ve svém sociálním prostředí, přerod v dámu přinese. Líza v podání Petry Špalkové dokázala nejen vylepšit svůj vnější obraz ( kouzelná byla její tahavě ječivá intonace květinářky), ale uchovala si čistotu duše a přiměla se postavit podřízenému postavení. Její přerod byl dokonalý - k nevěřícně rozpačité spokojenosti obou pánů.
Útěchu a lidské porozumění Líza najde u paní Higginsové, ztvárněné Vlastou Chramostovou. Role matky dávno dospělého syna ji sedí. Netrpí opičí láskou a jasně a rázně mu dává najevo, že jeho poněkud nevycválané chování snáší poměrně těžce.
Zajímavé poselství přináší pan Doolittle (Alois Švehlík). V umouněné zaprášené popelářské róbě nestrádá ani na těle, ani na duchu. Náhle získané peníze ho svazují, omezují, ale přesto se jich v rámci osvobození nechce, ale tvrdí, že nemůže vzdát. Jakou moc ten mamon má? Proč neosvobozuje, ale tvoří jiného člověka stejně rychle, jako páně Higginsova výchova? S tím rozdílem, že mnohem více mění, či znetvořuje nitro.
Ve vedlejší roli komorné příjemně upoutala Magdalena Borová.
Režisér Michal Dočekal děj inscenace načasoval do roku 1912, tedy přibližně do doby, kdy Shaw hru napsal. Do doby, kdy víra v pokrok měla ještě ryze pozitivní náplň, včetně přesvědčení, že lze výchovou člověka přeměnit k obrazu svému. Tomuto období odpovídají i kostýmy, poněkud zastaralý a již nemódní honzík paní Hillové symbolizuje její konzervativnost a neporozumění nové době, zatímco ostatní dámy jdou v souladu s nastupující secesní módou.
U nás se hra poprvé uváděla 11. prosince 1913 na scéně Národního divadla - s Annou Sedláčkovou v roli Lízy Doolittlové. Stále svěží komedie, překypující duchaplnými a ironickými dialogy, má i na jevištích současného divadla své pevné místo.
O popularitu Pygmalionu se postaralo i muzikálové zpracování a především jeho filmová podoba s Audrey Hepburnovou v hlavní roli.
06.10.2005 - Jindřiška Kodíčková