Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Když je postel jevištěm



Úvodník: Autor zběsile otevřených textů, Rainer Werner Fassbinder, pomalu ale jistě vstupuje i na česká jeviště. Spíše je znám z německého avantgardního, nového filmu, ale opět jen hrstce zasvěcených. Ve svém díle zobrazoval bezmoc a dezorientaci jednotlivce v bezcitné konzumní společnosti.

Článek:

Fassbindera se zmocňoval hnus při pohledu na lidi uspokojené a zároveň zmanipulované konzumní společností, z tohoto důvodu měl v posledním roce  života problém třeba se i jenom najíst v restauraci. Je zajímavé, že takto nekompromisní pohled získal na poválečnou společnost, kterou později narození považují za téměř idylickou ve smyslu výdechu z útrap války a hledání nového, teď už konečně lepšího světa. Jeho myšlenky však jako části skládačky velmi pevně zapadají do problémů dnešní globalizované společnosti. Velmi mě oslovuje, že se v dílech nezabývá politikou, ani ideologií v užším slova smyslu, které,  jak z historické zkušenosti víme, ženou lidstvo do pekel.

Fassbinder se narodil 31. května 1945 v Bad Wörishofenu jako syn lékaře a překladatelky z angličtiny, ale rodiče se záhy rozvedli a on vyrůstal u matky v Mnichově. Dosáhl pouze základního vzdělání, ale prosadil se překvapivě rychle v umělecké sféře. Nejprve jako člen mnichovského avantgardního divadla „Action-Theater“, v němž brzy strhl iniciativu na svou stranu. Posléze se spolu s režiséry Volkerem, Schlöndorffem a Alexanderem Klugem stal hlavním představitelem a mluvčím „nového německého filmu“ konce 60. a začátku 70. let.

 Fassbinder zemřel v Mnichově 10. června 1982 po předávkování kokainem ve věku pouhých 37 let. Za třináct let tvůrčí dráhy stihl natočit přes čtyřicet celovečerních, umělecky hodnotných filmů se závažnou společenskou výpovědí, což v historii poválečné evropské kinematografie nemá obdoby. Ve stejném časovém rozmezí také napsal jedenáct divadelních her.

Veřejně odhalil již na přelomu 60. a 70. let svoji bisexuální orientaci, což jistě vyžadovalo velkou osobní odvahu s ohledem na společenská rizika. Protože mluví ze zkušenosti, jeho dílo bouřlivě žije dodnes, i když se úpěnlivě snažil o provokativní nemódnost. Neomezuje se pouze na ztvárňování „tabuizovaných témat“, ale dává jim hlubší filosofickou, všeobecnou platnost, zajímavě propojuje sociálně-politické a sexuální aspekty. Ve svém filmu Hořké slzy Petry von Kantové (napsány původně jako divadelní hra a v roce 1972, zfilmované autorem s Margit Carstensenovou a Hanou Schygullovou v hlavních rolích) s motivem lesbické lásky, líčí ženu jako utlačovanou bytost, která ovšem svého slabšího postavení využívá též jako nástroje nátlaku. Svou partnerku chce vlastnit se vším všudy. Dílo vzbudilo nelibost jak lesbiček a feministek, tak i mnoha heterosexuálních žen.
Sám autor říká: „Moje hry jsou určeny ženám, nemíří proti nim. Ale téměř všechny ženy jsou proti tomuto filmu – vždycky ty, které mají podobné problémy, o nichž jedná film, ale nechtějí si je přiznat.“

Vanda Hybnerová pojala nevyrovnanou a zranitelnou, trochu melancholickou Petru, úspěšnou módní návrhářku, velmi svébytně. Mezi obláčky dýmu z cigarety jedněmi slovy odsuzuje svého bývalého, a zároveň se s nelíčeným odporem podivuje, jak slabá, ponížená a pokořená musí být Sidonie, když má s partnerem uspokojivý vztah. Zmítá se v bezvýchodnosti, prázdnotě a nenávisti. Její roztěkané, stísněné polehávání, prokládané sebelítostí a prudkými útoky na všechno a všechny, změní příchod Karin. Ta v Austrálii zanechala manžela a ráda souhlasí s tím, že zde bude bydlet. Citově vyprahlá Petra se do ní hluboce zamiluje a začíná se chovat dle běžného vzorce zamilovaných. Vydává ze sebe vše, okolnostmi znevýhodněná se nechá vykořisťovat materiálně i citově. Karin, byť její intelekt nebrázdí nedozírné výšiny, brzy pochopí s prostou jistotou, že když Petru bude využívat a zároveň ji utvrzovat, že její lásku opětuje, vyzíská si tím majlant. Ta z ní skutečně udělá proslulou manekýnu, jíž se toužila stát. V tomto okamžiku se Karin začíná Petřiným nárokům bránit a vzpouzet, není ochotná se podřizovat jako dosud. Egoisticky se vysmívá její závislosti a dává najevo, že jí opovrhuje. Petra se propadá stále hlouběji, ztrácí svou důstojnost, pak i identitu. Hystericky škemrá o trochu lásky, „dovoluje“ ji vztah s mužem, prostě cokoli, jen když s ní zůstane. Situace dusí všechny zúčastněné, stává se neudržitelnou. Petru, která svou slabost a prázdnotu zakrývá intelektuálskými pózami, nakonec opouští. To je poslední kapka! Její nenávist, vztek a rozčarování se obrací proti nejbližším příbuzným na oslavě narozenin. Klesá na samé dno, nechce se jí žít. Propad až na dno znamená však její záchranu. Poznává, že opravdová láska se nedá vynutit, že se musí dávat i přijímat s pokorou.
Na cestě vzhůru začne tím, že se omluví a smíří s matkou a dcerou. Její rozbolavělou duši ale čeká dlouhé putování. Pochopení je prvním krokem.

Postava pokorné, bloudící Marlene vystupuje z měsíčního oparu. Co ji vede k takové beránčí povolnosti, co všechno musí skousnout? Strnulá postava, strnulé myšlení, strnulý cit – strnulý život?

Karin, zpočátku opravdu nesmělá, rozpaky a trémou se zakoktávající, v novém místě neorientovaná, velmi brzy pochopí, která bije, a nabízenou šanci uchopí a pevně drží. Co na tom, že se musí přetvařovat, nutit se do něčeho, vidina zisku se třpytí příliš vábivě a neodolatelně. Její chování můžeme hodnotit jako odpudivé, příliš hmatatelné a zjevné. Ovšem jinak je prototypem současného člověka, který se neštítí přejít hranice slušnosti a morálky, když z toho něco kápne.



Režie: David Jařab
Hudba: Petr Haas
Scéna: Mambourg
Produkce: Alžběta Brabencová
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Překlad: Vladislav Čejchan
Hrají: Vanda Hybnerová, Ivana Uhlířová, Daniela Kolářová, Gabriela Míčová, Dana Poláková, Pavlína Štorková, Michaela Polášková

Česká premiéra: 23.9.2005 v divadle KOMEDIE

Zdroj fotografie: www.divadlo-komedie.cz



19.10.2005 - Jindřiška Kodíčková