Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - O čem nás vyrozuměl Václav Havel



Úvodník: Václava Havla jsem v blahých letech svého dětství a zrání zažil především jako prezidenta. Že se nejdříve proslavil uměleckou tvorbou, jsem považoval za doplňkovou zajímavost.

Článek:

Teprve loni se mi dostaly do rukou jeho sebrané spisy a s nimi také soubor divadelních her. A takto jsem se díky Havlovi nadchl pro žánr uváděný jako „absurdní drama.“

Náš bývalý prezident patřil mezi čelné průkopníky tohoto stylu výstavby dramatu u nás, přesto v současnosti jen zřídka můžete uvidět jeho dílo na českých scénách. Uvítal jsem proto možnost zhlédnout inscenaci jeho hry Vyrozumění, kterou na jevišti Žižkovského divadla Járy Cimrmana inscenovali členové Klicperova divadla Hradec Králové - v rámci podzimního cyklu Třikrát s Václavem Havlem od začátku.

Toto drama, jedno z Havlových nejvýznamnějších, rozvíjí mnoho motivů odkazujících na skutečné nešvary socialistické společnosti v době, kdy drama vzniklo. Již volba prostředí, jakéhosi strohého úřadu bez blíže uvedeného popisu činnosti, zato s povědomými znaky - psacím strojem, otlučenými kancelářskými stoly, židlemi a osamělým věšákem – předem působí chladně a odtažitě. A podobně jsou postiženy všechny zúčastněné postavy. Strojové pracovní tempo úřadu, otvírání a zavírání dveří, přebíhání osob, kmitání sem tam, rozrušuje a znervózňuje diváka téměř po celou dobu představení. Postupně zjistíte, že nikdo na úřadě vlastně nepracuje, protože stále někam odbíhá, tlačen neviditelnou rukou spěchu. Dvakrát se dokonce většina osob stáhne do zákulisí na oslavu narozenin. Zde se možná ukrývá kritika pracovní morálky tehdejší společnosti, tolik valchované řečmi o „pracovitém“ socialismu.
Navyklý stereotyp a životní tep na pracovišti vsazuje chování úředníků do důsledně vyběhaných tras a znemožňuje navázání uvolněné lidské komunikace. Základní míru chladného odcizení nabourává pouze postava žoviální Heleny, která však, se svým mnohokráte opakovaným „Můžete mi říkat Helčo!“, sama neunikne ze smyčky stereotypu, v jejím případě navíc přehraného. Opakování nejrůznějších frází tvoří páteř dialogů. „Můžu si dojít pro buráky?“, ptá se celkem třikrát Helena vstávajíc kvapně od stolu, dokud jí nejbližší nadřízený není ochoten vyslechnout a odpovědět. Shrnuto do jediného výroku – ani jedna postava ve Vyrozumění není sama sebou, protože vnitřní tempo pracoviště s klaustrofobní úřední atmosférou jim to prostě nedovoluje. Deformuje jejich chování, jsou tam nuceni docházet každý den a musejí odložit „věci srdce“ na věšák i s kabátem a nasadit konvenční masku „přizpůsobení se pracovnímu prostředí.“ Přitom autor nepovažuje za nutné nám sdělit, jestli jsou mimo zaměstnání schopni ji odložit.

Ale je to teprve smyšlený jazyk ptydepe (připomínám, že tento název pochází od autorova bratra Ivana Havla), co se stává hlavním předmětem hry, ne-li hrdinou. Kolem zavádění tohoto umělého jazyka se točí veškerá mašinérie na úřadě od okamžiku, kdy si nešťastný a zmatený ředitel Gross přečte vyrozumění v ptydepe až do chvíle, kdy má být ptydepe po selhání nahrazeno novým umělým jazykem - chorukorem. Sotva se jazyk dostane do mechanizovaného oběhu úředních předpisů a výkonů, začíná jaksi samovolně stavět mezi ředitelem Grossem a jeho okolím komunikační překážku. Ačkoli náměstek Baláš tvrdí, že ptydepe má komunikaci na úřadě ulehčit, ve výsledku vyjde pravý opak - ukazuje se, že by spíše zasloužilo přídomek „jazyk nedorozumívací.“ Můžeme se zabývat spoustou úvah na téma, co má symbolizovat ptydepe, tento nesmyslně komplikovaný a proto téměř nepoužitelný jazyk. Mně samotnému se v ptydepe zjevuje druh nenábožného kultu – srovnej s ideou socialismu – v které je třeba silně věřit, má-li nabýt účinnosti. Proč by jinak učitel ptydepe Perina vtloukal Grossovi do hlavy, že „nevěří v poslání ptydepe,“ a proto mu schází základní předpoklad, aby se jej mohl vůbec učit.


Ředitel Gross v podání Ondřeje Malého představuje onoho hrdinu, do kterého divák pravděpodobně vloží hned na počátku sympatie, protože on je, zdá se, ten „jediný normální“, kdo se musí potýkat s plížícím se přízrakem ptydepe. Gross připomíná typického Kafkova hrdinu, zmocňuje se ho zmatek, neví na čem stojí, okolí v čele s náměstkem Balášem se proti němu spikne a on se ve víru proti němu upředené mašinérie převaluje jako maso v mlýnku, zbaven možnosti cokoli na probíhajících událostech měnit. Grossovi chybí ráznost a odhodlání rytíře nadaného ctnostmi bojovníka – zůstává ve vleku událostí a dobrovolně ustupuje naléhání svého náměstka Baláše o tom, že ptydepe je vskutku nutné a všeobecně prospěšné zavést. Když se mu ke konci podaří vyšvihnout zpátky na ztracené pozice, stává se to jen z milosti intrikána Baláše. Grossovi sluší citovost a hamletovské znepokojení nad stavem věcí, jeho zoufalství vyrůstá ze skutečného pocitu, už proto, že je vystaven působení nepostihnutelných sil pracujících k jeho znemožnění. U postavy Baláše (hrál Filip Rajmont) jsem si při čtení hry z knihy představoval méně podbízivosti a více suverenity, jež sluší vůdcům s vrozeným nadhledem. Mezi dalšími rolemi zasloužil pozornost učitel ptydepe J. V. Perina – představitel Lubor Novotný předvedl krásný archetyp učitele zaníceného pro věc. Pedantsky obrýlená tvář, dlouhý plášť vlající těsně nad zemí, při výkladu svítící oči a rozmáchlá gesta směrem k užaslým žákům z něj činily výstavního profesora určeného pro vtloukání látky do hlavy. Nefalšovaný Pan Důležitý.
Vyrozumění netvoří uzavřený celek s vlastním malým světem. Vnímavý divák bezesporu odhalí alegorická pouta odkazující na skutečné společenské jevy. Jedná se o memento namířené především proti přemíře byrokratizace spojené se záplavou administrativního jazyka, ve kterém se tehdejší moc cítila bezpečně. Kdo si zajde na Vyrozumění jako náhodný chodec, možná si představení ze všeho nejdříve splete s čistokrevnou komedií, ovšem dokud nenajde velmi vážný varovný podtón.

Václav Havel:
Vyrozumění (1965)
31. 10. 2005 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana inscenovalo Divadlo V. K. Klicpery
Hradec Králové
Režie: Andrej Krob
Scéna a kostýmy: Jan Dušek
Dramaturgie: Lucie Dlabola Bulisová
Hrají; Josef Gross, ředitel úřadu – Ondřej Malý
Jan Baláš, náměstek ředitele – Filip Rajmont
J. V. Perina, učitel ptydepe – Lubor Novotný
a další.

Zdroj fotografie:www.klicperovodivadlo.cz/



10.11.2005 - Aleš Misař