Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Před „sametem“ jsem propadala z občanské nauky



Úvodník: 17. listopad 1989 vstoupil do mého života ve chvíli, kdy jsem měla končit základní školu, bylo mi 14 let a už dávno jsem chápala, že pokud se chci něco zajímavého dozvědět, musím poslouchat Svobodnou Evropu a ne listovat Rudým právem. Do třídy jsem chodila s výkvětem socialistické společnosti, tedy dětmi soudruhů učitelů, vojáků z povolání, lidových milicionářů, a velmi angažovaných straníků.

Článek: Ještě v září nás soudruh třídní obeznámil s příkazem soudružky ředitelky, abychom na sebe my děvčata nenavěšovala náboženské symboly, tj. kříže, což zrovna aktuálně patřilo k módním trendům. A tak se křížky schovávaly pod dlouhé vlasy a hlavně na hodiny soudružky ředitelky, se nechávaly doma v šuplíku. Ředitelka, jakožto velmi zapálená členka a funkcionářka KSČ, nás vyučovala občanské nauce. Již v sedmé třídě, ač z jiných předmětů jsem měla navysvědčení obdržet jedničky, z občanky mi hrozila čtyřka, a proto jsem skládala opravnou zkoušku v ředitelně pod Leninem z intarzovaného dřeva. Zvládla jsem ji na výbornou. Bohužel v osmičce se můj rozjezd v občance rovněž nevydařil a hrozilo mi propadnutí a tím pádem i rozlučka se studiem na střední škole.

Pamatuji si, že mě štvalo úplně všechno, nastupující puberta se mísila s poznáním, že i v bratrském Polsku si mohou tamní dívky sehnat takové oblečení, o němž se nám Češkám ani nesnilo. Nehledě na to, že desky C.C. Catch, západní to zpěvačky, jsem si s úspěchem zakoupila v bulharském kulturním centru. A když opustím oblast hmotných statků, vadilo mi, že ve škole nesmím opakovat to, co slyším od rodičů, a že kdybych se prořekla před jistou spolužačkou o domácím poslechu štvavých kapitalistických rozhlasových stanic, tak si její tatínek, v současnosti velmi úspěšný podnikatel, skrze jistou organizaci tajných slídilů, došlápne na mého tátu i mámu.

Do tohoto vnitřního zmatku přišel 17. listopad 1989. První dny většina učitelů hájila zásah bezpečnosti, ale pak zázrakem otočila a naběhla do školy s trikolórami na klopě. Přitom nám nošení trikolór pedagogové do konce listopadu zakazovali. Jednoduše vyčkávali, zda se situace neotočí. Tudíž stranické průkazky se červenaly v příkopech, až poté, co se prezidentem stal Václav Havel.

Všichni jsme tehdy doufali v definitivní vypořádání se s komunisty a jak je vidět, nevypořádala se společnost s nimi doposud. Vždyť ti jen otočili kabát, zapojili se do tržního hospodářství a většině z nás se mohou maximálně vysmát do tváře.

Pro mě osobně 17. listopad v důsledku dopadl pozitivně, zrušili klasifikaci občanské nauky, a proto mi dnes v šuplíku leží maturitní vysvědčení, ale pro společnost rozhodně dobře nedopadl.

A nejvíc tristní mi připadá, když Václav Havel na akademické půdě vysvětluje studentům a obhajuje se, proč tenkrát s komunisty zatočit nemohl.

A proto se přikláním k teorii, že ten náš „nečekaný samet“ byl vlastně předem připravený a komunisty vlastně „tolerovaný“. Svoboda totiž pro mě jako pro občana neznamená pouze to, že mohu jet na Kanáry a v obchodě si pořídit vše, po čem toužím.


Zdroj obrázku: corante.com



17.11.2005 - Martina Bittnerová