Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Ať je pryč ta sžíravá bolest



Úvodník: Den za dnem plyne. Letí jako splašený kůň, anebo se líně táhne. Ať už naše srdce plesá či se utápí ve smutku, východ a západ slunce se neúnavně opakují, znova a znova. Chvíli svítá, chvíli zapadá. A mezitím žijeme my, kráčíme za svým cílem. Padáme a opět se zvedáme.

Článek:

Je cílem cesta? Nebo je naším cílem cosi, co jen tušíme, že se v dáli rýsuje na obzoru, a ženeme se za tím dál a dál, zatímco obzor se pohybuje spolu s námi, cíl se nám tak neustále zmítá v mlze a uniká před našimi kroky.

Smysl. Úkol. Příčina. Slova, která nás napadají, jakmile začneme hledat, pátrat po čemsi, co nás svírá a brání nám v rozletu. Když jsme naplnění štěstím a koupeme se ve voňavém blahu, náš úkol je nám jasný, smysl zřejmý a příčina všeho tak evidentní. Dva různé typy lidí dosahují takového stavu: děti a osvícení. Mezi dětstvím a pochopením všeho se vším, splynutím s tokem života, na nás výhružně hledí strastiplná stezka. Našlapujeme-li však pozorně a bděle, strast se může změnit v radost. Poznej sám sebe, zněl kdysi nápis nad vstupem do Delfské věštírny. Poznej sám sebe, může být vaším kamenem mudrců, záleží jen na tom, jak se s ním naučíte zacházet. Poznej sám sebe a tvá stezka bude čistá a radostná.

Osvícení, ať to dětské či to pracně vydobyté, je stavem, pouhým zábleskem mysli, kratším či delším, blahodárnou koupelí, do níž se naše duše na okamžik ponoří a vzápětí už opět pečlivě pracuje - žije - poznává. Co to ale máme za práci?

Zdá se, že ve chvílích, kdy jsem naprosto spokojený, vyrovnaný, smířený, jsem zosobněním štěstí. &Stěstí, ne ten bouřlivý a sprostý, neovladatelný smích, ale lehký a hřející úsměv, rozlévající se do celého těla, ale i hlouběji, celého mě obklopujíc, zbavujíc mě radosti i smutku, dávajíc mi však boží lásku - tak trošku dítětem, trošku osvíceným. Tohle štěstí mi je ukazatelem na mé cestě, čím víc se od něho vzdaluji, tím víc vím, že se ztrácím, scházím z mé stezky. Tím víc postrádám smysl, úkol i příčinu - jen mlhavě je vidím kdesi na obzoru. Byl bych se za nimi hnal a marně věřil, že až... až... bych toho cíle dosáhl. A přitom by stačilo, pouze se zastavit, zaposlouchat se do jemného tlukotu života a zahloubat se do sebe. Poznat sebe! - a dotknout se opět toho mého štěstí, spatřit ukazatel a vyjít po své cestě.

Pokud ale jen tak tápu, dalekohledem vyhlížím, co se vyrýsuje na obzoru či už jen mžourám a šourám se vpřed, život se stává nejasnou hrou, podivně vážnou a vylekanou. Hravost a dětinskost v takovém životě nemá místo, aby přežilo. Místo něho se sem nacpe strach, bezohlednost, hrubá síla. Na obzoru však stále nic. Že bych toho cíle nedosáhl? A tak přichází čekání, čekání, čekání. Co ale s ním? - je tak bolestné. Raději jej zacpat, potlačit, nevidět jej, oddat se nesmysluplným radovánkách, povrchní zábavě, silným emocím, řev, smích! Jen ať necítím! Ať je pryč ta sžíravá bolest - to znamení, že cíl nepříchází. Není? -- Tak vypadá dnešní doba, snad takhle cítí dnešní člověk. Čeká a čeká.

Buďto nás už v roce 1949 uhranul Samuel Beckett svojí hrou Čekání na Godota, v níž Vladimír a Estragon věčně čekají, na Godota, jehož neznají, ale čekají na něj, ví, že přijde, ale on nepřichází a oni čekají, čekají... Buďto nás uhranul, nebo odhadl slabinu naší doby. Na co čekáme. Je cíl cesta?

Kdyby cílem byla cesta, znamenalo by to, že teď a tady, náš život je zajedno s naším cílem. Že máme vše potřebné, vše, po čem toužíme, že už teď jsme dokonalí. Stejně jako na začátku, jako na konci, tak i teď. Dokonalí. Jen se pokaždé soustředíme na něco jiného, vydáváme sílu na jedno a na druhé už jí tolik nezbývá. Jakmile však přestaneme u sebe násilně držet „čekání“, otevřou se kouzelné dveře do nového světa: do našeho světa. Nalezneme klíč do Svého nitra. Přijde za námi &Stěstí, podstata, a vyzve nás k naší cestě. K tvorbě. Tvoření, ať v jakékoliv formě, je naším úkolem. Tvoříme sami sebe, atmosféru našeho okolí. Tvoříme radost, lásku, možnosti. Zasadíme strom, vychováme dítě, očistíme Zemi. Trochu dítětem, trochu osvíceným.


Zdroj fotografie: http://www.horolezec.cz/



13.12.2005 - David Šeterle