Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Republika v agonii aneb naděje i iluze skončily
Úvodník: „... dohodou čtyř státníků byl stát a národ vydán se spoutanýma rukama bezpráví a libovůli...“
Článek: Československá republika vznikla na sklonku 1. světové války jako součást versailleského systému. Na jedné straně vznik garantovala vůle vítězných mocností, na druhé však nebyl doprovázen všeobecným souhlasem, proto se republika dostávala do různých konfliktů s evropským vývojem (Maďarsko, Polsko, Německo...), ohrožovala ji i rappalská smlouva, ale nejvíc nástup Hitlera k moci, navíc podporovaný stoupenci Henleina na našem území.
Krutým mezníkem v dosavadním převážně demokratickém vývoji se stala Mnichovská dohoda ( 29. - 30. 9. 1938), jež nabízela pouze dvě východiska – přijmout vynucený verdikt či vést ozbrojenou obranu státních práv.
Zpočátku se česká vláda chtěla diktátu bránit a vyhlásila mobilizaci, ale pak ho pod tíhou okolností přijala, což znamenalo okamžitou okupaci pohraničí a jeho začlenění do Třetí říše. Zábor probíhal s arogancí vlastní dobyvatelům a značně převyšoval původní návrhy zakotvené ve 4. plánu. Nastalá situace vyžadovala přijetí značného množství uprchlíků z pohraničí i navrátilců ze Slovenska a zajištění jejich existence. Nutila vyrovnat se se ztrátou více jak třetiny průmyslových podniků, lesů, orné půdy, nerostného bohatství, zejména uhlí a železa, s narušenou silniční i železniční dopravou..., hrozila sociální a existenční nejistota, jež ukazovala lidi v jejich opravdovosti. Někdy bohužel!
Zhroutil se mocenskopolitický systém, jenž dosud garantoval demokratické uspořádání. Pod názvy „přebudování“ či „zjednodušení“ se docela průhledně směřovalo k autoritativní demokracii, posilovanou požadavky stoupenců pravicových směrů. Ústup od ideálů humanitně liberální demokracie znamenal útok na samy základy existence státu.
Jako vládnoucí seskupení vznikla Strana národní jednoty (R. Beran) a vedle ní loajální státotvorná opozice – Národní strana práce (A. Hampl). Čelilo se tlaku slovenských nacionalistů (A. Hlinka, J. Tiso...), kteří ucítili svoji příležitost a nepokrytě usilovali o rozbití státu (nejprve autonomie 23. 11., pak samostatný stát).
Pololegální různorodé skupiny opozičních, protikapitulačních poslanců (Rašín, Klíma, Zenkl, Ripka, ale i Gottwald, Kopecký) usilovaly o zvrácení vývoje, ale jejich cesty se rozcházely. Na opačném spektru politiky se usadily krajně nacionalistické, fašizující skupiny, svojí činností pomohly k prorůstání fašistických idejí, včetně hrubého antisemitismu.
Pomnichovskou republiku zachvátil kulturní i společenský zmar. Odklon od demokracie, ať jakkoli vynucený, se projevil skandalizací a sprostou kritikou duchovních pilířů I. republiky. Pružná přizpůsobivost a morální pokleslost ze dne na den ukázala nahotu poraženeckých projevů, kritická doba zcela obnažila podstatu. Zbabělost, vypočítavost, prospěchářství otáčely kolem dějin, nejhorší však bylo, že ne pouze německý atak, ale česká malost takto měnila hodnoty.
Nelze jednoznačně hodnotit konkrétní úlohu jednotlivců (Beneš, Hácha, Hampl, Beran, Gajda...). Ne vždy v praxi mohli realizovat své představy i myšlenky, doba je příliš válcovala. Spíše se musí nahlédnout již do poválečného vývoje a zde hledat pomyslné schůdky k nejen naší, ale i celosvětové katastrofě. Čeští politici se pak v době po Mnichovu pohybovali již jen jako toporné figurky předem rozehrané šachové partie. Rychle běžící události jsou pevně zasazeny do kontextu doby, evropského prostoru, ale i historického vývoje. Je trochu nespravedlivé, mnohdy bez znalosti věci, kriticky pálit tu na jednoho, jindy na onoho politika a činit ho odpovědným v podstatě vším, co se stalo. Pravdou však zůstává, že někteří politici se stali nositeli morálního chaosu, využili nabídky mocenského vzestupu, čímž převzali plnou zodpovědnost za zhroucení ideálů Masarykovy republiky. Spolupodíleli se na rozpoutání pokleslého maločeského nacionalismu, živili antisemitismus i xenofobii, likvidovali svobodného českého ducha. Protože nenašli skutečného strůjce národního i státního neštěstí, obrátili se proti všemu nečeskému, což dnes můžeme považovat za krátkozraké a směšné. Tehdy to však znamenalo zbabělost a ponížení. Aby to však nevypadalo, že druhou republikou hlodali jen ponížení zaprodanci, nutno vyzvednout odvážnou snahu některých umělců a publicistů, kteří se se situací nesmířili a stali se svědomím národa. Jejich hlas byl však systematicky umlčován.
Hanebným způsobem, zradou mocností, byl vykoupen domnělý mír v Evropě. Memento zůstává, je třeba rozhodně odvracet násilí, nepřizpůsobovat se nátlaku. Druhá republika zanikla 15. 3. 1939 pochybným vstupem německé armády na naše území. Právě tím vstupem, kterému údajně měl Mnichov zabránit. Naděje i iluze skončily.
Autoři erudovaně sledují den za dnem, události mapují na základě archivních pramenů i ohlasů v soudobém tisku, předkládají kontroverzní otázky, snaží se najít objektivní odpovědi, aniž by se nechávali strhnout jednostranným hodnocením. Kniha, obohacená značným obrazovým materiálem, nabízí zájemcům o nedávnou historii objektivní pohled na dosud nepříliš známé období našich dějin.
Knihu Druhá republika 1938-1939 autorů vydalo nakladatelství Paseka.
Zdroj fotografie: www.paseka.cz
04.02.2006 - Jindřiška Kodíčková