Nedávno jsem chválil sníh, jak je dokonalý. Dokáže potěšit. Ta jeho bílá laskavost a otevřená náruč, když padá. Na tváři se hned rozpustí a už letí další. A i ta bílá peřina kolem za chvíli sleze, díky naší oblibě chodit společně v takovém počtu, brzy stvoříme bláto a za chvíli sníh odteče pryč... a tak dál, až zase jednou padá se shora. I v tomhle je sníh dokonalým učitelem.
Ale taková hvězda, to je teprve něco. Ono to naše „ty si ale hvězda“ k tomu taky míří. Nejen že bychom si mysleli, jak pěkně září a svítí nám na cestu. Pak tady máme naše filmové, divadelní, literární a kdo ví jaké další hvězdy, které jakoby se na nás z toho širého nebe (i z toho literárního či jiného) osamoceně a přeci tak úžasně dívaly.
Úplně ta nejlepší poklona snad: „ty jsi moje sluníčko,“ opět krouží kolem našich hvězd. Vždyť pro někoho svítí naše Slunce stejně, jako nám svítí nějaká ta Hvězda.
Teď tedy to tajemství. Hvězda zásobí životem všechno kolem sebe a přitom sama osamoceně věčně krouží jako nespočet dalších jejich sestřiček a bratříčků. Bezpodmínečně posílá světlo a teplo a jestlipak ne ještě něco navíc, protože kdyby na mě sálalo topení i lampička, přesto by v tom Něco chybělo...
Díky těm kusům rozpáleného světa, díky těm Sluncím, může toho tolik žít. A díky těm rozpáleným jádrům hereckých a kdejakých jiných tolik radosti. A díky těm Sluníčkům a Hvězdám kolem mě, mi věčně roste úsměv. A kdybych já sám nebyl takovým Sluncem, tak to už pak nevím...
Zdroj obrázku: http://www.tremosnice.cz/