„Co by sis nejvíc ze všeho přál, Vlaďko?“, zeptala se Olga potichu. Ve vysoké trávě koncertoval bezpočetný sbor cvrčků a nebe na přelomu června a července bylo poseté miliony hvězd. Vzduch voněl létem a prachem z nedaleké cesty, u níž nechali svá kola.
„To se přece nemá prozrazovat, jinak se to nevyplní“, usmál se Vladimír a dál bedlivě sledoval oblohu, aby spatřil padající hvězdu dříve než Olga.
„Tam! Vidíš?“, vykřiknul a vystřelil ruku k východnímu obzoru.
Je 30. června 1908 a v oblasti řeky Podkamenná Tunguzka právě vybuchnul ve výšce zhruba osm kilometrů nad zemí přibližně sedmdesát metrů velký meteorit. Dva tisíce dvě stě kilometrů čtverečních Sibiřské tajgy padlo jako podťaté jedním švihem gigantickou kosou. Energie srovnatelná s tisícem atomových bomb svržených na Hirošimu rozsvítila na chvíli nebe nad celou Evropou. Tlaková vlna několikrát oběhla celou zeměkouli.
Tak takhle si asi romantické sledování padajících hvězd nikdo nepředstavuje. Mohu vás ale uklidnit - Vladimír a Olga jsou vymyšlené postavy a při oné obludné explozi nad liduprázdnou Sibiří nepřišel žádný člověk o život.
Co jsou to vlastně padající hvězdy?
Na Zemi dopadá za rok 5 000 až 17 000 tun meteorického materiálu. K našemu štěstí se prakticky všechna tělesa, která vlétají do naší atmosféry rychlostí řádově několik desítek kilometrů za vteřinu, okamžitě vypaří. Teprve o dost větší kousky jsou schopny vzdušným obalem naší planety proniknout do oblasti zhruba mezi 120 a 80 km nad povrchem, kde jako letící natavená koule ionizují okolní plyn a díky tomu září. Pokud se jim v houstnoucí atmosféře povede svou zběsilou jízdu vesmírem přibrzdit, aniž by se při tom celé roztavily, padají bez dalších zvláštních světelných efektů z několikakilometrové výšky volným pádem na zem. No a teprve borci z nejtěžší váhové kategorie nedobrzdí a dopadnou s takovou razancí, že vytvoří takzvaný impaktní kráter.
Kde se takové padající hvězdy vlastně berou?
V oblasti naší sluneční planety se materiálu nenáležícímu některé z devíti planet a známých planetek pohybuje obrovské množství, hlavně v pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupitera. Z obvyklých cest ho „vystřelují“ vzájemné srážky a gravitační interakce, stejně jako gravitace okolních planet a prolétajících komet. Kromě toho je zde i bezpočet vlasatic, křižujících naší soustavou po eliptických drahách, které se „krmí“ v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptuna a při průletu v blízkosti Slunce odtávají, při čemž chrlí za vteřinu třeba i stovky tun prachu a drobných kamínků do okolního prostoru. Určitou raritou jsou meteority pocházející z Měsíce a Marsu, které se na cestu vesmírem vydávají při mohutných impaktech, při kterých materiál, vyvržený do prostoru při dopadu větších meteoritů, překoná gravitaci jednoho ze sousedů Země.
Co z toho plyne pro romantické duše?
Pravděpodobnost, že se na obzoru objeví některý z „těžkých borců“ je naštěstí příslovečně astronomicky malá. I když se dají snadno vystopovat případy, kdy se vesmírný cestovatel tak říkajíc „neminul“ (30. září 2003, zhruba dvacet zraněných lidí, stát Orissa, Indie), tělesa, která by způsobila větší katastrofu, se daří astronomům docela dobře sledovat a na způsobu, jak předejít katastrofě podobné té z konce křídy (vymření dinosaurů, kráter Chicxulub, Mexiko), se usilovně bádá.
Sledování noční oblohy tedy klidně může zůstat tím, čím je. Romantikou srpnové noci, kdy ve vysoké trávě koncertuje bezpočetný sbor cvrčků a nebe je poseté miliony hvězd…
Zdroj vědeckých poznatků:
http://komety.wz.cz
http://www.planetky.cz http://www.vesmir.info/meteoroidy/ostatni/meteority.htm
http://www.gewo.applet.cz/planety/meteority.htm