Proč jste si ze všech sportů vybral právě dálkoplavectví? Jednalo se spíš o náhodu, nebo jste k tomuto sportu směřoval od dětství?
K "dálkoplazectví", jak jsme tomu kdysi dávno s oblibou říkali, jsem měl vřelý poměr už od ranného dětství. Nejdříve to ale začalo koupáním v prvních jarních vodách. To mi nebylo ještě ani 12 let. Snad to bylo instinktem, že je to zdravé, ale rozhodně mne k tomu nikdo neinspiroval a ani nebyl vzorem. O Alfredu Nikodemovi jsem prakticky nic nevěděl. V chladných vodách jsem se cítil báječně a můj tatínek byl natolik dobrý, že mi nikdy v koupání nebránil. Jednou však na to málem doplatil. Bylo to někdy v březnu, byli jsme spolu na Berounce a byl opravdu moc krásný slunný den. Svlékl jsem se do trenýrek a s chutí ponořil do desetistupňové vody. Bylo mi strašně dobře a těšil jsem se z toho. Vřískal jsem, jako když mě někdo na vidle bere, až přiběhli lidé a pustili se nevybíravými slovy do mého otce. Musel jsem rychle vylézt z vody, poněvadž situace už vypadala nebezpečně.
O dva roky jsem měl podobné problémy v dětské ozdravovně, kde jsem v zimě v noci, kdy už všichni spali, utíkal ze svého pokoje, běhal po sněhu, válel sudy a koupal se i v potoce. Pokaždé byl na druhý den „poplach“, poněvadž zahrada byla zválená a všude byly stopy dospělého muže. Měl jsem v té době už číslo nohy 43, a to bylo pro zdravotní personál šíleně podezřelé. Nastal takový rozruch, jako kdyby pozemek zahrady navštěvoval sám sněžný muž Yetti, což se klidně mohlo stát, poněvadž to bylo ve Vrchlabí, nedaleko Krkonoš. Samozřejmě to prasklo, tak mě chtěli šupem vrátit domů rodičům. Zachránil mě tehdy pediatr ozdravovny, který se mě vehementně zastal a prohlásil, že co dělám, je v pořádku, a že svým instinktem jsem dospěl k tomu, co by měli dělat všichni lidé.
Tím však moje dobrodružství nekončila. Posledního listopadu následujícího roku se mě snažila, coby patnáctiletého, vytáhnout z Vltavy pod letenskou plání poříční Veřejná bezpečnost i s kriminálkou. Ti dostali od suchozemských kolegů hlášku, že se jeden plavec pod mostem utopil. Ale začnu od začátku. Ještě než všechno začalo, plaval jsem pod mostem sem a tam. Kamarádi mi na břehu hlídali šaty. Mohl jsem být ve vodě asi půl hodiny, když mě napadla taková hloupá klukovina: pořádně se nadechnout, zmizet pod hladinou vody a rychle plavat pod most, kde jsem se opět vynořil. Tam jsem pak byl nějakou dobu schovaný. Několik lidí vidělo z mostu, že jsem zmizel, tak se rozběhli ke „kukani“ VB u tunelu, odkud byla přivolána říční hlídka VB. Ta později také přijela, ale jak už to u takových případů bývá, dorazila i kriminálka.
Jakou nejdelší trasu jste překonal a jakou jste si naopak vytyčil, ale nesplnilo se vám to?
Mé nejdelší plavby se odehrály na Vltavě. 17. srpna 1974 jsem jako první v historii plaval 33 km dlouhý maratón Slapy – Praha. Byla to mimořádná plavba, poněvadž jsem celou štreku proplaval bez opuštění vody, a to i přes zdymadla dvou vltavských přehrad. V komorách přehrad jsem byl „zdýmán“ jako parník. Teplota vody byla 16°C a maratón trval 8 hodin, 8 minut a 18 vteřin. O rok později jsem plavbu opakoval. Přizval jsem k ní prvního úspěšného československého plavce přes kanál La Manche Františka Venclovského, který mou nabídku rád přijal, a tak jsme plavali duo - tentokráte až do středu Prahy na bývalou Občanskou plovárnu. Tím se plavba prodloužila na 40 km a přibylo ještě jedno zdymadlo u Dětského ostrova na Smíchově. Měli jsme štěstí; voda byla studená jako na objednávku pro otužilce – celý čas si udržovala 14°C. Když jsem stanul s Františkem na houpajících se prknech plovárny, měli jsme za sebou 11 hodin 25 minut a 18 vteřin plavby. Oba plavecké výkony se také staly evropským rekordem, poněvadž do té doby se nikde v Evropě pro samotné plavce neotevíraly přehrady. Když potom o pět týdnů později František Venclovský přeplaval podruhé La Manche, tak jsem se rozhodl, že se ho pokusím přeplavat také, ale oběma směry non-stop. Kdyby se mi to bývalo podařilo, byl bych čtvrtým na světě a prvním suchozemcem. Bohužel, a možná bohudíky, se tak nestalo. Při intenzivním tréninku se ohlásila zatracená artróza ramen. A tak jsem musel dálkového plavání zanechat.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro tyhle plavby přes přehrady?
Jako chlapec jsem si zamiloval knihu Richarda Halliburtona „Za novými světy“, kde tento muž, milující dobrodružství, popisuje svou plavbu v Panamském průplavu, kde na etapy proplaval na délku 80 km a nevyhnul se ani šesti komorám, v nichž byl také jako loď zdýmán. Nebyl sice prvním, kdo Panamský průplav proplaval, před ním to byl Američan Wendell Green, který bydlel poblíže průplavu, a když plaval, tak všechny komory ukázněně obešel. O 17 let později mi někde z podvědomí vyplaval Halliburtonův příběh, který mě inicioval k vltavským maratónům. Jistěže mé plavecké pokusy byly podmíněny i jinými faktory, jako například jsem chtěl poznat, kde je má hranice prochlazení, kdy to zabalím a vzdám. Již od svého dětství jsem měl vrozenou otužilost, a při troše houževnatého tréninku se pak daly lámat rekordy.
Vzhledem k tomu, že vám tak vyhovuje studená teplota vody, předpokládám, že jste raději plaval v zimě?
Plaval jsem rád v létě i v zimě; hlavně že voda byla mrazivě studená. V zimě jsem trénoval v ledových vodách maximálně 30 minut, a v létě, abych si toho více užil, mnoho hodin. Mezi nejideálnější chladné vody patřila Vltava, kde byla teplota vody v tom nejparnějším létě kolem čtrnácti až patnácti stupňů. Na Vltavě se také odbyly všechny mé tréninky a plavecké rekordy.
Zmínil jste se o artróze. Jak je to tedy se vztahem "sport - zdraví". Nestalo se vám, že jste si – jako mnozí profesionální sportovci – sportem zdraví podlomil?
Na úplném začátku mi dálkové plavání velmi zpevňovalo zdraví. Odpadly mi bolesti krční i dolní páteře, kvůli kterým jsem vlastně začal ještě intenzivněji plavat. Ovšem začnete-li dělat sport vrcholově (snad s výjimkou šachů), tak po nějakém čase se dostaví následky. Tak tomu bylo i v mém případě, kdy jsem urychlil velice silně bolestivou artrózu kolen i ramen, čímž i předčasně skončila má sportovní činnost.
Je pravda, že jste dal vyhotovit na rodný dům nestora pražských otužilců Oldřicha Lišky pamětní plaketu?
Ano, to se stalo již v době, kdy jsem žil v Německu. Oldřich Liška byl neúnavný průkopník sportovního otužování, který byl mým učitelem, trenérem i dobrým přítelem. V roce 1946 převzal „žezlo“ vedení pražských otužilců od legendárního Alfreda Nikodema, a řídil oddíl až do roku 1977 – celkem 31 let. O čtyři roky později, 5. března 1981, zemřel tragickou smrtí na otravu plynu unikajícího z kamen. Během svého života se nesmírně zasloužil o rozvoj tohoto sportu, takže byl v roce 1967 uznán jako sportovní disciplína a byl přijat do Pražského plaveckého svazu a o rok později do Českého. Chtěl jsem zabránit tomu, aby se na Oldřicha Lišku nezapomnělo, to by si rozhodně nezasloužil.
(1. část rozhovoru, 2. část s názvem "Kam to všechno spěje" zveřejníme 28. února)
