Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Vzájemné prolínání



Úvodník: ukázka z knihy, o kterou můžete soutěžit přímo zde

Článek:

V tento den nám bylo dopřáno vzrušení v podobě nového přírůstku. Brzy po snídani vstoupila do místnosti fešná padesátnice, mírně při těle, ale náramně šik, jedním gestem nás velkodušně zdravila a druhým se loučila se sestrou. „Dobrý den, ráda vás všechny poznávám. Táák. Sestři, prosím vás, nezapomeňte na mě, nerada bych tu čekala příliš dlouho. Mám to domluvené přímo s panem primářem. Táák. Ještě jednou dobrý den, dámy. Ááá, copak Helenko? Co vy tady? Jakpak se má vaše maminka? Ještě ji zlobí srdíčko, nebo už je v pořádku?“

Tichá místnost byla ženiny vitality v mžiku plná.

V pořádku,“ zmohla se Helena na odpověď.

Táák. To jsem ráda. Ona to není žádná legrace se srdíčkem. To já mám na nemoce štěstí, jsem jimi prolezlá, ale nic vážného. Jdu sem jen na skok, víte? Já tady dlouho nepobudu. Mám totiž problémy s uchem, pořád mi v něm zvoní. A tak mi na to dají nějaké infúze. Jednou už jsem je dostávala. Musí jich být deset, ale naštěstí jsem tady z města a navíc znám primáře - to nikdy nevíte, kdy se vám taková známost může hodit. Tak mi dovolili, že si sem dojdu vždycky dopoledne na kapačku a pak můžu domů. Táák. Alespoň mi nemusí nemocnice vařit. Takové pacienty kdyby měli všechny, tak by ušetřili, ne?“

Užasle jsem sledovala zbrklý rytmus ženiny řeči. Uvědomila jsem si, že ji vlastně chvílemi nevnímám, jako bych nedokázala její slova tak rychle vstřebávat, chápat je. Přistihla jsem se, jak místo poslouchání přepočítávám, kolikrát se žena musí mezi slovy nadechnout. Přehlédla jsem přes Heleninu postel na Hanku. Ta ke mně vysílala úsměvnou depeši. Ta ženská je pohroma! Mrkla jsem na ni k souhlasu.

Žena si svlékla kabát. „Táák.“ A zamířila ke mně. „Já jsem Eleonor Sladká!“ Napřáhla ke mně ruku, pak k Heleně, které opakovala pozdrav a Hance opět své jméno.

Začala se převlékat a mezitím ze sebe chrlila další zásobu vnitřních úvah. „Ten kabát si můžu dát do té skříně. Táák. Boty taky. Ano, tak je to dobrý... Táák... Jsem celá upocená, jak jsem se sem řítila do toho kopce, budu se muset hned opláchnout. Jenom se obléknu do noční košile... Táák... Tu jsem si koupila před třemi lety v Plzni, věřili byste tomu? Na radioamatérském setkání. Sešli jsme se tam všichni, co si povídáme po vlnách. To vám bylo báječné. Upekla jsem takové malé koláčky, jako svatební, a všem náramně chutnaly. Tak. Hned se ptali: Kdo přinesl tyhle koláčky?Aha, naše Eliška, tak to jsi ty, ta Eliška? To je totiž moje přezdívka, Eliška, my si tam všichni mezi sebou tykáme. Nevíte někdo, v kolik hodin přichází vizita? Sestra mi řekla, že dneska dostanu první kapačku až po vizitě. Také papíry na příjem že musí vyplnit. To tu s vámi budu až do oběda.“

Dlouhou řečí bez přestávek jsme byly vyčerpány víc než naše vypravěčka. Ani televize nedokázala tak rychle zasytit naše vyprahlé smysly po kontaktu.

Eleonor Sladká nás nechala chvíli nabírat síly, zatímco nějaký čas trávila v koupelně. Po návratu nás všechny zdvořile požádala o svolení, zda si smí zabrat zbývající neobsazenou postel u okna. Určitě tomu nebudete věřit, ale opravdu jsme jí to dovolily.

Eleonor se spokojeně zavrtala pod pokrývku. „Táák. Povím vám, je to trochu zvláštní, takhle si v půlce dne poležet v posteli. Zvlášť když člověk už ráno skotačil kolem sporáku a odpoledne ho čekají nákupy. Natáhnout se na chvilku na gauč, budiž, ale kdo by lezl do postele?“ Eleonor vytáhla z kabelky několikery noviny. „Nebude vám vadit, když si budu číst? A vy tu máte co číst? Nechcete někdo půjčit Zemědělské noviny? Mladou frontu? Severočeský deník?“

S díky jsme odmítaly a s úlevou sledovaly její pečlivé převracení stránek, při kterém se snažila ani roh papíru nepomačkat. Teď snad bude chvíli ticho!


Knihu můžete koupit v knihkupectvích po celé republice i na internetu.

Zdroj fotografií: archiv autorky



07.03.2006 - Renata Šindelářová