Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nevšední osud středověkého rebela



Úvodník: Jen velmi málo lidí o sobě může říci – jsem básník. Francois Villon by k těm, kdož se tak mohou o sobě vyjádřit bez uzardění, rozhodně patřil. A navíc zůstává autorem, jehož obdivujeme dodnes. Obdivujeme jeho ironické postřehy, s nimiž nemilosrdně drtí své rivaly v lásce a všechny bytosti, které nemá v oblibě. Jeho verše rovněž částečně zachycují žargon různých zlodějíčků a lidí pohybujících se na okraji „slušné společnosti“.

Článek:

Villon víc než co jiného totiž miloval zábavu, uměl si užívat života plnými doušky, mnohé pařížské krčmy poctil svou přítomností a stejně poctil svou pozorností i leckteré nevěstky. A proto se nelze divit, že k „hříšnému odkazu“ Villona se hrdě hlásili literární osobnosti typu Ch. Baudelaira či A. Rimbauda, tedy básníci zařazení do skupinky tzv. prokletých.

Nakladatelství Paseka splatilo Villonovi dluh v podobě knihy: Já, Francois Villon, jež nejenom sleduje zevrubně Villonův literární vývoj, ale samozřejmě i vysvětluje jeho souvislosti s Villonovým osudem a pochopitelně přináší i řadu Villonových slavných básní. Čtenář, doposud nucený skládat si informace o Villonovi z různých publikací, dostává příležitost podívat se na něj komplexně prostřednictvím jedné knihy. Villon pro řadu čtenářů znamená v podstatě srdeční záležitost a já nejsem výjimkou. Villonovo básnictví skrývá jinotaje a proto vede k němu cesta někdy dosti složitá.

Ta moje se klikatila přes jednoho mladého muže, který kdysi o sobě sebevědomě prohlásil, že mu jeho vlastní život připomíná ten Villonův. A pak přede mě položil román Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá, mapující Villonův osud značně zromantizovanou formou, ale určitě bych jej postavila mezi nejkrásnější romány, co jsem kdy četla. Přes Loukotkovou jsem začala po Villonovi doslova pátrat. A proto jsem zjistila, že Villon, na rozdíl od onoho muže, pocházel z chudého venkovského prostředí a kdyby jeho tatínek s maminkou neodešli do Paříže, kde otec pohřbíval mrtvoly nakažené morem, zemřeli by hlady. Bohužel na mor skonal záhy otec, matky a syna se ujal kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné Guillaume Villon, jehož příjmení Francois později přijal za své. Villon se díky své nespoutanosti dostal i málem na šibenici. Jednoduše můj známý se tehdy značně přecenil.

Ve svém způsobu života i tvorby byl Villon jedinečný, pochopitelně to mu přinášelo značné těžkosti, které si zavinil většinou sám. Mementem lidí jeho typu často bývá skutečnost, že svět se nikdy nedozví kdy a kde tyto osobnosti zemřou. Na druhou stranu prostřednictvím své tvorby dokáží pro nás žít věčně. A to na nich považuji za nejcennější.

Zdroj fotografie v úvodníku: www.paseka.cz



06.03.2006 - Martina Bittnerová