Hladoví
a jícny jeho ulic
vyprázdněné napadaným sněhem
rády zhltnou vaše kroky -
běžte, alespoň je nasytíte stopami
a za odměnu nakloní se
vděčný pohled oken
zpod okapů zamhouřených
tíhou rampouchů,
co věší jako prádlo k usušení.
Smrky zjihlé křehkou pozorností
klopí větve pro pohlazení
a nechají se vískat rukou vloček,
pod peřinou bývá bezpečno,
když za polštářem hlídá
pohlednice vyklouznutá
ze snu ospalého Andersena!
Komíny si zkouší barety
a ubreptané sněmy vran
jsou jejich svátečními sazemi.
Skrčily se domky,
po prohnuté šňůře střech,
jim dupou lehkonozí pieroti
němou snahou nalézt rovnováhu.
Město klesá v závějích jak na klekátko
k modlitbě…
Ty přicházíš
a dlažbu zabořenou v bílém spánku
přivoláváš hlubokými stopami,
jsem klidný,
vím, že všechny ulice se schází na náměstí,
čekám uprostřed, jsem černý puntík na terči,
jsem srdce města samoty
a v hrůze nad tím objevem se tluču
o obrubu kašny,
v které usnul pramen.
Dechem sotva stačím zahřívat
krev na kahánku prstů bez rukavic,
dny už křesám teplo třesem těla.
Prosím nezastavuj! Přijď a stiskni,
umlč srdce samoty
a město zachráníš.
Zdroj fotografie: archiv Nerawebu: Lucie Janíková