Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - V krvi vládl, v krvi zahynul



Úvodník: Jak chutná moc, popsal už Mňačko, ale daleko před ním Shakespeare.

Článek:

Shakespearova nadsázka vytvořila akord dějin

Historický děj se odehrává v nepřehledné situaci na sklonku války dvou růží v Anglii, kdy se postupně vybíjí elita anglické šlechty za prchavou představu královského trůnu. Jen sám život dokáže zauzlit a zpřetrhat nitky bytí. A když se k němu připojí břitké pero naplněné inkoustem fantazie, schopný dramatik vytvoří neprůstřelnou kulisu charakterů a událostí, že ani stovka historiků s nimi nepohne. Shakespeare maluje příběh černou, ponurou barvou, příliš často pocákaný hrdou krví anglických velmožů. Jak chutná moc, popsal už Mňačko, ale daleko před ním Shakespeare.
.
Ústřední postavou, jak napovídá sám název, je princ Richard, bratr hýřivého a zpustlého krále Eduarda IV. Již od dětského věku projevoval temné vášně, ale jeho hvězda začala jasnět teprve s vidinou králova konce a zároveň smrtí druhého bratra, vévody Clarence, jehož obvinil z urážky krále a dal jeho jménem zabít v Toweru.
Pak pro jistotu zlikvidoval Eduardovy přátele a to s takovým spěchem, že nestačil oschnout popravčí špalek. Další nebezpečí pro Richarda zosobňovali dva malí synovci s přednostním nárokem na trůn. Postaral se o ně vpravdě jako pozorný strýček. Vzal je pod svou osobní ochranu a posléze nechal zákeřně udusit a zahrabat.Hrůzný čin prozradil jeden z nejdůvěrnějších Richardových souputníků, vévoda z Buckinghamu, jenž se s ním pak rozešel. Pozornost zbylé paralyzované šlechty se s nadějí upnula k Jindřichu Tudorovi, žijícímu ve vyhnanství. Sňatkem s dcerou Eduarda IV.by se spojily oba rozvaděné rody a skončila hrůzovláda. Richard se o připravovaném povstání dozvěděl, překazil ho a osnovatele nechal zabít. Jindřich se znovu připravoval k válce, vylodil se ve Walesu a směřoval k Londýnu. Richard narychlo sehnal tlupy ozbrojenců, ale hrstka zbylých věrných ho zradila. Protože nežil jako král, chtěl tak alespoň zemřít. Vrhl se do nejprudší seče, aby proklál Tudora. Byl však stržen z koně a ubit.

Krvavé mraveniště

Na scéně se neustále pohybuje, lamentuje a deklamuje spousta urozených. Opodstatněním pro pobyt některých postav na jevišti, které neustále přicházejí, odcházejí, licoměrně obklopují krále, tak jako by obklopovaly kteréhokoli jiného mocného, se stává pouze jejich následná likvidace. Prostě jednou už nepřijdou. Malý prostor pro herecké vyjádření tak postihl některé protagonisty. Než se stačili prezentovat, jejich hlava zmizla v propadlišti dějin.
Jiným věrná služba králi umožnila delší setrvání na jevišti, někteří toho dokonale využili. Ženy dříve poznaly hanbu světa, zasaženy na místech nejcitlivějších ztrátou manželů či dětí. Zoufalá matka dvou zavražděných dětí, královna Alžběta v podání Jany Preissové, se emocionálně zmítala mezi nenávistí k vrahu a strachem o dceru.
Královna Markéta (Kateřina Burianová), dávno zbavená iluzí, tak trochu již nad věcí, přesto hořký osten rozdírá její srdce.
Za pozornost jistě stojí postava Richardovy matky, ztvárněné Ivou Janžurovou. Přímo od srdce vykřičela nenávist k démonickému synovi, jenž mezi stříkanci krve nepřestal hledat gejzír lásky. Ona ho ale od narození nenáviděla, byl pro ní peklo na zemi! Jak se pak může chovat vyděděnec ze společnosti, když vlastní matka ho odvrhla ještě dříve? Sociálně osamělý, frustrovaný, bez matčina pochopení, nutně hledá jinou cestu, jak na sebe upoutat pozornost.
Věcný lord Stanley (Vladislav Beneš), ironický Hastings Jiřího Štěpničky ukrývající v nitru slušného člověka, nepříliš výrazný Edward IV. Igora Bareše, brzy popravený Clarence ( Saša Rašilov) se na omezeném prostoru dokázali prezentovat a šedivě nesplynout.
Homosexuální kariérista Buckingham (David Prachař), šedá eminence v pozadí měl velký vliv na vzestup Richarda, s rétorikou diktátora mu dopomohl k trůnu, se zároveň prezentuje jako zženštělý, přejemnělý, aby se opět vrátil do pozice záludného, sebejistého intrikána.
Časově i dějově obsáhlá hra by zasloužila přece jen výrazněji a zásadněji profilovat zúčastněné osoby, čímž by lépe a srozumitelněji vynikla struktura díla. Jemné nuance se ztrácí, mnohdy zbytečně přeplněné jeviště nepřináší jednoznačné informace.

Richard III., obtížná a mnohovrstevná postava

Role, na níž si pochutnávají spíše starší, vyzrálí herci, byla svěřena mladému Richardu Krajčovi. Stojí za ním úspěšné herecké role i image přitahující fanynky. Přes ohromnou snahu jeho Richard není tím zlověstným přímočarým zloduchem, jak ho vykreslil Shakespeare. Měl být ďáblem, vzbuzuje však spíše lítost, jakou intuitivně pociťujeme k mrzákům, omluvně vysvětlujeme a omlouváme jejich chyby. Snaží se o obraz děsivého hrdiny, člověka zmrzačeného na těle i na duši. Ukřivděný, dlouho opovrhovaný invalida, kulhavě kráčí krvavou cestou dlážděnou vysokými ambicemi. Jeho krok je občas prostřídán chaplinovským. Nakonec, proč ne? Lidé také nejsou černobílí. Obtížná role vyžadovala i proměnu jeho osobnosti v průběhu představení, jež se zdařila. Zpočátku úlisný, dokázal v době, kdy se jeho trůn začínal povážlivě kymácet, zahrát stále větší zuřivost a paranoické šílenství podložené zhoubným strachem z okolí. Zároveň se zhoršuje jeho postižení, třes rukou plně doprovází rozpad osobnosti. Jak byl zpočátku verbálně méně výrazný, tak sžírající strach a pocit všemoci ho vynesly do pozice, kdy o jeho skutcích už nikdo nediskutuje. Na vrcholu moci pouhým postojem dokáže pochybující okamžitě přesvědčit, že musí ve vlastním zájmu otočit a nikdo nemá odvahu mu říci, že vše je lež a klam. Dokáže zahrát i ohromeného, překvapeného a pokorného, se zábleskem citu, byť předstíraného, a přesvědčit lid, že břemeno moci, po níž netouží, ponese pouze jako oběť, jen ve prospěch země. Předstírá vlídnost a mystifikuje s takovou lehkostí, že mu neodolá ani Anna, ani Alžběta, přestože obě mají tisíce důvodů ho nenávidět. Nebo to jen vypovídá o jejich podivném charakteru?

Balónky, klauni a sudy

Režisér Dočekal pracuje s prostorem, mnohdy ho přeplňuje. Scény z vězení se odehrávají na dosah od první řady, dovedně zachází s detaily, aby pomohl divákovi ztotožnit se s dobou a osudy, přínosné nápady oživují - stříhání límců před popravou, růže na rakvi, převlékání červeného a bílého kabátu, kříž dělící podlahu, „humorný“ výtah s nápisem Welcome to Tower.
Hra v sobě však skrývá čitelné, nadčasové poslání, zvyšovat její aktuálnost současnými narážkami je zbytečné. Motiv vraždících klaunů s balónky, s nimiž přicházejí slzy, se již objevil v literatuře, průhlednost „orlických“ sudů se jeví prvoplánově a sráží symbolické pojetí hrubého středověku.
První část plyne pomalu, klidně, ve druhé to efektně řinčí cvalem, halasem moderní hudby i barevným nasvícením a vyvolává dojem vířivého panoptika. Divák se musí soustředěně orientovat v potemněle propletených rodinných i mocenských vztazích. Pocit beznaděje evokuje i kovová, ocelově ostré odlesky vrhající scéna, jako by z tohoto krvavého světa nebylo úniku.


V Národním divadle se po téměř sto letech opět hraje Richard III. Vypovídá o zákeřné cestě k moci, bez skrupulí, za použití zbraní toho nejtěžšího kalibru – zrady, podlosti, strachu, vraždění přátel i nepřátel, mystifikace. Svět je ukázán horší než peklo, vítězí ten nejposlednější, ale ani jeho pád není ospravedlněním.¨
Děsivého vzestupu různých ouitsiderů jsme svědky dodnes, námět je tudíž neustále aktuální, bohužel historií neakceptovatelný a nabízí možnosti dalšího opakování. Hra o jednom takovém vzestupu ve své celistvosti působí velkolepě, monumentálně a stojí za to ji shlédnout.

Národní divadlo Praha William Shakespeare: Richard III. Překlad Martin Hilský, režie Michal Dočekal, scéna David Marek, Kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Michal Novinski, Jan P. Muchow, dramaturgie Daria Ullrichová
Premiéra 2. března 2006.





15.03.2006 - Jindřiška Kodíčková