Jaký máte pocit z vydání nové desky? Jak dlouho deska vznikala? Čím se od předešlých dvou liší?
Můj pocit z třetí velkoohradské desky je výborný. Vždycky jsem si říkala, že kapela, která má na svém kontě tři desky, konečně obhájila svou existenci na hudební scéně. První deska vzniká často náhodou, druhá pak setrvačností – až třetí značí, že si své místo nahoře na pódiu zasloužíte.
Třetí cédečko vznikalo zhruba tři roky, s odpočinkem po druhé desce tři a půl. Na druhou desku se nám podařilo vyčistit si stůl – zaznamenali jsme na ni všechny skladby, které do té doby byly k dispozici. Potom se začínalo od nuly.
Od desky k desce slyším značný umělecký posun – čím dál větší muzikantskou náročnost a propracovanost. A sama za sebe jsem na třetí desce spokojená s texty – jsou extrovertní, srozumitelné, komunikující.
Je na nové desce nějaká píseň, kterou jste si obzvlášť oblíbila?
Ano, Alkoholův den. Ani ne pro téma samotné, spíš pro vliv vážné hudby, která jí byla inspirací a která se z ní ozývá. Učila jsem se na ní, jak donutit dvě ruce na klavíru splnit mi přání do poslední noty. Dala mi hodně práce a jsem na ni pyšná.
Jste autorkou většiny repertoáru skupiny, odkud čerpáte inspiraci pro psaní textů? Jsou vaší osobní výpovědí, „vyléváte“ si v nich pocity nebo jsou to prostě jen takové malé příběhy, hrátky se slovy?
Inspirace, to je často nával. Už už si myslíte, že spíte – a najednou vyletíte, hledáte lampičku, tužku… Kdysi jsem to odkládala na ráno a pak si nic nepamatovala, teď spím se sešitkem vedle polštáře. Jindy zas musíte donosit smutek až do písničky – nepříjemné zážitky, které člověk zpracovává pomalu a těžko. Nakonec se z nich vyklube něco, co se rýmuje a rázem má smutek odčiněno. Nevznikají z toho ty nejveselejší kousky, ale určitě takto vzniká obrovské množství všech písní na celém světě.
V mých skladbách je pohyblivé procento osobní zaangažovanosti, ale je tam vždycky. Někdy se vylévám, někdy jen komentuji, či provokuji, ale vždycky jsem to já.
Kdy a jak jste přišla na to, že byste se ve svém životě ráda zabývala hudbou?
Přišlo to samo, aniž bych si do té doby byla své lásky k hudbě nějak zásadně vědoma. Provázela mě sice odmalička, ale moji pragmatičtí rodiče mě v ní příliš nepodporovali. Pocházím z malého města, byla jsem vychovávána v praktickém duchu, směrována k průměrnému zaměstnání a rodinnému životu. Koníčky, hudba vždycky až potom – až když zbyde čas. Po gymnáziu jsem ale odešla na další studia do Prahy, konečně se vymanila z rodičovského dohledu a shodou okolností nastoupila do školy, která, poprvé v mém životě, neměla v osnovách hudební výchovu. Tady mi to došlo! Začalo se mi po hudbě obrovsky stýskat - a do roka jsem začala zpívat ve své první, folkové kapele, Corpus Delicti.
&Sanson jste nezpívala odjakživa. Jak jste k němu došla a co pro vás znamená, jak ho cítíte?
Už tenkrát za éry mého působení na folkové scéně, mi často posluchači říkali, že zpívám písničky jako šansony. Občas to byla pochvala, občas výtka. Pravděpodobně to tedy mám v krvi. Podle mého názoru je šansonový projev ten nejpřirozenější, co se zpívání týče – jako když vyprávíte příběh a neskrýváte u toho své emoce.
Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla muzikantkou?
Mým rodičům se jejich pragmatická výchova nakonec podařila – krom toho, že dělám hudbu, živím se vedle toho také něčím rozumným - počítačovou grafikou. Tato profese vyžaduje tvořivost stejně tak jako hudba, navíc nemusím nikoho obtěžovat, potřebuje-li kapela plakáty, vizitky či obal nového cd.
Na jakou věc jste ve svém hudebním životě nejvíc pyšná? Za co se naopak stydíte?
Na dosažení mety tří desek. Na koncerty v zahraničí, kde často zírám, jak mi lidé rozumí, i když mi nerozumí. Na svůj permanentní hudební vývoj.
Stydím se. Neumím v sobě nalézt dostatek disciplíny, abych dokázala úměrně svým nárokům slušně ovládnout některý hudební nástroj. Ale ještě mám na to čas - zbejvá mně ještě tak šedesát let… (Obíhačka).
Děkuji za rozhovor.
Zdroj fotografie a oficiální stránky: www.tajana.cz