Hry Járy Cimrmana znám z audio nahrávek, ze záznamů odvysílaných v televizi a Blaník a Afriku dokonce přímo z divadla.
Tajným snem pro mě ale zůstává Záskok s nepřekonatelným výrokem - „Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.“ Jednak proto, že se jmenuji Bittnerová, a především pak onen Bittner (křestním jménem Jiří), herec Prozatímního a Národního divadla, patřil podle rodinné legendy k mým prapředkům a o jeho osudu i osudu jeho manželky Marie jsem již mnohé přečetla. Samozřejmě i Švestku považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších audio nahrávek. Pro herce je ale divák mého typu krajně nevýhodný a možná až nevítaný, neboť přichází na představení, které už v podstatě zná, a často zachytí kdejakou chybičku, kterou poté podrobně analyzuje.
Hra Švestka reflektuje stáří, resp. dva zásadní jevy provázející stáří a to neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. Navíc ústřední aktéry zasazuje do železničního prostředí, kde se setkává mládí Kamila Patky, vechtra ve službě, se stářím Přemysla Hájka, vechtra ve výslužbě (Zdeněk Svěrák) a jeho přátel, kteří přijedou pomoci Hájkovi očesat švestku stojící přímo u železniční zastávky.
Děj a ryze mužskou společnost zpestří postupné vpády třech různých dívek v podání Petra Bruknera v působivých obličejových maskách, jež pokaždé přeruší hovor starců, soustředí jejich pozornost na sebe a zároveň rozptýlí jejich mysl natolik, že ti záhy zapomenou, proč si vlastně přivezli sebou vůbec zavadla, a co vůbec dělají na zastávce. Inu dialogy či spíše monology roztržitých seniorů skýtají spoustu humorných okamžiků útočících na bránice diváků a Kamil Patka k nim přispívá svými naivními představami o budoucí manželce - blondýnce se sametovou stuhou ve vlasech, Ovšem ač trvale zasněn, celkem pragmaticky odmítá půjčit „česačům“ drážní žebřík.
Tudíž podtitul Švestky by mohl rovněž znít – boj o žebřík. Bohužel postarším bojovníkům už ubývá síly, stejně tak jejich protagonistům. Z audio verze Švestky srší nezdolná energie, při jevištním ztvárnění se herecký projev zdá klidnější a přirozenější. Vyzdvihla bych ale určitě Weiglův výkon v postavě Hájkova bratrance Motyčky. Působil totiž dojmem milého a neškodného dědečka, který většinu času prospí a pro něhož proslov sufražetky Jenny Suk zakončený zvoláním – vy poživační samci, znamená vrchol vzrušení.
Každopádně ale Švestka stáří rozhodně nezesměšňuje, naopak může motivovat k jisté shovívavosti k vrtochům seniorů. Ostatně všichni zestárneme a všichni jednou budeme bojovat se svou pamětí. Trénovat jí lze ale už teď. A jak? Nastudujte si doma Švestku, zajděte se na ní podívat do divadla a zkuste najít mezi těmito dvěma verzemi alespoň pět rozdílů. Ti nejbystřejší jich napočítají mnohem více. Ale nezapomeňte tuto myšlenku opustit, protože riziko, že budete počítat až do rána, se s přibývajícími léty značně zvyšuje!