Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Kladivo na čarodějnice



Úvodník: „Protože víra v existenci čarodějnic patří k základním článkům katolické víry, trvání na opaku zavání kacířstvím. Kdokoliv věří, že jakákoliv bytost může být změněna k lepšímu nebo k horšímu anebo proměněna do jiného druhu či podoby jinak než Stvořitelem všech věcí, je horší než pohan a kacíř.“

Článek:


Těmito slovy připomínám Kladivo na čarodějnice (vydalo nakladatelství Otakar II. v roce 2000), onu komplikovanou středověkou příručku, obsahující návod na vyhlazování čarodějnic, která čítá na šest set stran. Těžko uvěřit, že doba upalování čarodějnic uplynula vlastně teprve nedávno, když údajně naposledy byly v Evropě dvě „čarodějnice“ odsouzeny a upáleny v Polsku v roce 1793, tedy zhruba před dvěma sty lety.

Středověké Kladivo na čarodějnice ovšem mělo svůj přesně vypracovaný systém založený na katolické víře. Jednoduše řečeno - odjakživa si katolická církev zbožně přeje, aby celý svět a všichni v něm žijící lidé tvořili jednu společnost, jeden stát a to křesťanský a katolický. Pokud se někdo tomuto pojetí vymykal a vymyká, je to buď pohan (nepokřtěný) nebo kacíř (pokřtěný, ale odmítající zcela nebo částečně katolickou víru). Kacířství z hlediska katolické církve se vyskytuje v podobě mnoha druhů (např. husité, templáři či kataři). Za nejhorší z kacířů se považují čarodějnice, méně pak čarodějníci, protože muži této neřesti tolik nepodléhají z toho důvodu, že se spikli s ďáblem a uzavřeli s ním smlouvu, že budou lidem škodit společně. Ďáblovi jde totiž o to, aby zničil lidský rod, nejlepší dílo Boží, a to na těle i na duchu (smrt na tomto světě, věčné zatracení na onom). Protože je však ďábel pouze duchem, nemůže dost dobře zacházet s hmotnými věcmi. Potřebuje tedy prostředníka - čarodějnici. Ta mu ráda poslouží a ďábel se jí odmění – hmotnými statky a sexuálními radovánkami na tomto světě, zatracením její duše na onom. Z čehož vyplývá - budeme-li tedy vyhlazovat čarodějnice, ochráníme lidský rod a potěšíme tím jeho Stvořitele.
Takto problematiku velmi stručně pojímají autoři Kladiva - dva němečtí dominikánští inkvizitoři Jakob Sprenger (1430-1505) a Heinrich Kramer (1430-1505), kteří k doložení obecné škodlivosti čarodějnic uvádějí ve svém díle řadu barvitých příkladů. Popisují třeba, jak čarodějnice ze msty způsobila muži impotenci tím, že do jeho studny uložila hrnec s ropuchou. Jiná zase s pomocí ďábla rozpoutala krupobití, jež potlouklo svatebčany. Opět ze msty za to, že ji nepozvali na svatbu. Báchorky? Kdepak. Tehdy to považovali za jasně dané skutečnosti. Právě proto se třetina díla věnuje pečlivému popisu soudního řízení proti čarodějnicím.
Lze chápat, proč se tato kniha poprvé vydala v českém překladu až v roce 2000. Snad proto, že se stále prezentuje jen jako bezpříkladná ukázka cynismu a sadismu nevhodná k dalšímu šíření. S tím může dnešní soudný čtenář jen těžko souhlasit, když si uvědomí, v jaké době vznikla a připomene si třeba nacismus nebo gottwaldovské procesy.
I tak se nám svět Kladiva zdá hrozný a nechtěli bychom v něm asi žít. Dokázali by však jeho autoři pochopit naši současnot? Jak by se asi vyrovnali s tím, že reklamy na kacířské služby čarodějnic se stávají běžnou (!) součástí inzertních rubrik? S tím, že 99 % veškeré současné knižní produkce, o televizi internetu ani nemluvě, je kacířstvím v té nejčistší podobě? Jak plamenně by asi kázali proti hříchům páchaným před celým národem v různých reality show? Chtěli by žít v takovém světě? Začali by urychleně shánět dříví na podpal? Těžko říct.

Propast ležící mezi naším a jejich věkem je obrovská a každým dnem se dále rozšiřuje. Těžko už dohlédneme na její druhý okraj. Kladivo na čarodějnice ho nám však může trochu přiblížit a zřejmě s úspěchem, když se loni dočkalo druhého (a výrazně cenově dostupnějšího) druhého vydání.


Zdroj obrázku: Nakl. Otakar II.



22.04.2006 - Jitka Lenková