Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Přežila jsem rozvod, přežiji už všechno I.



Úvodník: S Ivanou mě svedla dohromady náhoda. Stará se totiž o vlasy mé kamarádky. Její příběh se možná neliší od tisíců příběhů jiných žen, které zažily rozvod, přesto je jiný a to v tom, že se Ivana dokázala se svým rozvodem smířit a vyrovnat.

Článek:

Když vejde do kadeřnictví tvá sedmnáctiletá dcera Lucka, a osloví tě "mami", začne zřejmě většina přítomných zákaznic přemýšlet, zda se nejedná jen o nějaký žert. Tak velkou dceru by ti nikdo nehádal. To jsi ji musela mít poměrně brzo, ne?

No já byla taková aktivní. Vyrostla jsem jen s mámou, a ta v mých patnácti bohužel zemřela, otěže výchovy převzala babička, a protože se starala ještě o nemocného dědu, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Určila jistá pravidla, ale proti jiným kamarádkám jsem si užívala volnosti. Prostě jsem od patnácti běhala po diskotékách, a měla spoustu aktivit, samozřejmě tím myslím kluky. Dnes, když nad tím přemýšlím, potřebovala jsem asi zahnat ten smutek po mámě, protože jsem na ní doslova citově visela. K tomu se vracet ale nechci, to je ztráta, která mě bude bolet vždycky. A právě do těch mých bolestí, řádění a zmatku se objevil Lukáš, otec mé dcery.

Pěstovala jsi tedy přelétavé známosti, a najednou přišel někdo, kdo tě donutil brát vztahy trochu jinak, pokud tomu dobře rozumím. Kolik ti tehdy bylo?

Ano, Lukáš se objevil a všechno šlo stranou, byl starší o deset let, rozumnější, a viděl věci víc do hloubky, než ti kluci, s nimiž jsem trávila čas. Jestli se to dá tak říct, tak mě uhranul, a jak se ženská nechá uhranout, je v háji. A já se chtěla najednou vdávat, a žít trochu jinak než dosud, mít svou rodinu, a ne čekat na vynucenou přízeň druhých.

Takže jsi se vyučila kadeřnicí a vdala?

V podstatě se to nějak takhle odehrálo. Teta, matčina sestra, mi ten sňatek rozmlouvala, pamatuju si, jak jsme spolu pily víno, a ona mi vyprávěla o všech manželských strastech a povinnostech. Jenomže to říkej zamilovaný holce, která si myslí, že ji čeká bezvadný život. Bohužel hned jak se narodila Lucka, což jsem zvládla poměrně krátce po svatbě, jsem pochopila, že to asi tak bezvadný nebude. Můj manžel prostě potřeboval mít doma zázemí, holku, kterou tam najde, ale jinak si bude dělat, co bude chtít. O Lucku i o mě se staral bezvadně, nemusela jsem se starat o nic kromě domácnosti, na druhou stranu měl svůj program, a do toho mu nikdo nemohl zasahovat.

Tudíž posvatební zklamání se dostavilo poměrně brzy, jak jsi tu situaci řešila? Nechtěla jsi se rozvádět?

Přiznám se, že s ohledem na svou temperamentnější povahu jsem to snášela těžce, ale neměla bych stejně kam jít, a neměla jsem prakticky žádnou profesní praxi, jednoduše bych nás obě neuživila. Tudíž si přiznám, že jsem byla na manželovi vlastně závislá.

Můžeš objasnit, co tvůj manžel tedy prováděl, co to byl ten jeho „program“?

To se dá těžko definovat jedním slovem, ale zábava a určitě i nějaký ženský. Když jsem mu vyčetla, proč se vůbec ženil, tak mi odpověděl, že přeci chtěl dítě a nechtěl zůstat sám. My spolu bohužel s ohledem na můj věk před svatbou nebydleli, a já tím pádem nevěděla, do čeho jdu. V našem případě platilo, že jsme se pořádně poznali až po svatbě.

Vyprávěla jsi mi, že ale nastal okamžik, kdy se vaše manželství otočilo k lepšímu, Lukáš si tě začal opět víc hledět. Co to způsobilo?

Odjela jsem k moři. Původně jsem Lucku nechtěla na tak dlouhou dobu opustit, ale vzala si to do parády moje teta, Lucku si vzala na týden k sobě domů, a usadila mě tím, že snad vychovala tři děti, tak to ještě umí. Pamatuju si, že mě doslova vystrkala do cestovní kanceláře, a tak jsme s kamarádkou vyrazily do Itálie. Náramně jsem si to tam užila, po letech jsem si zaflirtovala a nepřipadala si jako orvaná máma. A taky jsem pochopila, že bych asi měla se sebou něco dělat, se svým manželstvím.

Ovšem po návratu domů tě čekalo velké překvapení.

Ano, přišlo to tedy postupně, ale Lukáš se začal snažit, od společných přátel jsem zjistila, že celou dobu šílel, žárlil, pochopil, že mě taky může ztratit, asi si byl mnou moc jistý, potřeboval si to nějak uvědomit. Tím, že jsem odjela, jsem snad poprvé dokázala nějakou samostatnost.

A tím nastalo pěkných sedm let manželství?

Přesně tak. Vždycky budu držet v paměti, že chlap si nesmí být ženskou moc jistý, musí mít neustále pocit, že o ni přichází, nebo aspoň muž typu jako Lukáš. Během těch sedmi let jsem to nosila stále na paměti, a pomáhalo to. Najednou jsem měla pocit, že v tom manželství můžu žít, že můžu vydržet, protože mám skvělé zázemí, a všechno klape, jak jsem si vysnila. A přesně v tom momentě absolutní spokojenosti se to vše zase nějak zvrtlo.

Pokračování rozhovoru :(klikni) .



23.05.2006 - Martina Bittnerová