Kniha dvojice autorů – novinářů již v úvodu knihy upozorňuje, že jejich kniha není o pokusu mapovat dějiny KSČM. Jejich práce vychází z každodenního kontaktu s politickými, intelektuálními i kulturními špičkami. Shrnují zde důkazy o nevýrazném odporu jak politických špiček tak řadových občanů proti znovuzrození starých ideologií v novém kabátě. Jedno je jisté – KSČM by neexistovala bez tolerance, kterou jí projevovala polistopadová moc i veřejné mínění. Již koncem dubna 1990 zjistil výzkum IVVM, že 74% občanů si myslí, že KSČ by jako politická strana měla mít stejná práva a povinnosti jako jiné politické strany!!!
Autoři rozdělují knihu do několika samostatných kapitol. Problematiku uvádějí srozumitelně i pro čtenáře, který se jinak o mocenské boje v pozadí naší politické scény nezajímá. Také se zde dozvídá mnohé překvapivé postupy prodemokratických stran i jednotlivců, které v okamžiku potřeby zapomínají ihned na své zaříkávání se, že ONI s komunisty nikdy! Nejen současné „zásnuby“ ČSSD vs. KSČM, ale již mnohem dříve pomáhali komunistům z izolace např. Václav Havel svým blízkým vztahem k předlistopadovému komunistovi Mariánu Čalfovi nebo Václav Klaus, který přijal komunisty v Lánech možná za hlasy, jež mu dali při volbě prezidenta.
Čtenářsky velmi zajímavá pasáž se nazývá Banalizace totality: Podíl (populární) kultury na společenském postavení KSČM. Autoři sledují návrat husákovské televizní éry na současné TV obrazovky a do rozhlasových stanic. Všímají si rovněž „znovuzrození“ socialistických umělců a jejich pochybných vysvětlení, proč spolupracovali s režimem, např. při podpisu Anticharty. Viníkem se však stává i dnešní tvorba, která nám v humorném kabátě vlastně sděluje, že komunismus nebyl tak špatný. A kdo trochu myslel, dovedl s ním i „vyčůrat“.
Další velmi důležitou oblastí, kde se od roku 1989 čeká na změnu koncepce výuky historie a dějepisu, je školství. Učebnice popisují čtyřicet let vlády komunistů silně nedostatečně, pokud vůbec. Školní osnovy věnují mnohem více času šesti letem nacismu nežli čtyřiceti letem komunistického teroru u nás. Takže pouze na soukromých školách nemají kantoři svázané ruce a nenacházejí se pod neustálou inkvizicí státních inspektorů. Ovšem přístup učitelů je taktéž mnohdy diskutabilní. Snad i proto, že i zde měla předlistopadová KSČ silné zastoupení.
V samém závěru autoři uvádí profesní (stranické) životopisy vůdců KSČM posledních let. Kniha je více než poučná a potřebná v době, kdy vyrostl po literatuře tohoto žánru v českých zemích hlad. Autoři uvádějí pod čarou odkazy na díla, články nebo webové stránky, kde zvídavý čtenář může čerpat podrobnější informace. Ačkoliv by se tak některým mohlo zdát, kniha vůbec není psána hanlivým způsobem. Pouze upozorňuje na to, co stále častěji zapomínáme a co se to vlastně děje ve stínu, kam nedohlédneme. Zvláště nyní před vážným rozhodnutím vám tuto knihu doporučuji. Poněvadž ONI půjdou jako jeden muž! Rudý netvor stále číhá!
Autoři knihy "Kdo ve Stínu Čeká na Moc" z žánru literatury faktu: Adam Drda, Petr Dudek
Vydalo: nakladatelství Paseka
Adam Drda (1971) novinář a politický komentátor. V roce 1989 začal pracovat v samizdatové revui Střední Evropa. Jeho články vycházely v Českém deníku, Lidových novinách, Revolver revue, Respektu, Babylonu, Hospodářských novinách. V letech 1999-2005 působil v české redakci BBC.
Petr Dudek (1963) původním povoláním anglista a překladatel. Jako novinář začínal v roce 1992 v Československé televizi. Pak pracoval v Lidových novinách, v rádiu Svobodná Evropa a v českém vysílání BBC.
Zdroj fotografie: www.paseka.cz