Jste bohatý muž, máte krásnou a cudnou ženu, všechápající tchyni, ale marně toužíte po synovi? Pokud jste ještě ťulpas, svěřte se kamarádům. Pomůžou!!
Jak taková pomoc, neomaleně násobená zištnými zájmy nadšených pomocníků, může dopadnout, naznačuje renesanční ironicky satirická komedie. Že nic nebude, jak by mělo, je nabíledni.
Hru Mandragora napsal na počátku 16. století spisovatel a politik Niccolò Machiavelli. Náleží k žánru nazývanému commedia erudita („učená, vzdělaná“ komedie), jež se odlišuje od lidové improvizované commedie dell´arte. Původně hry sloužily pro pobavení poměrně malého počtu humanitních vzdělanců z vyšších společenských kruhů, pravidelně se uváděly o slavnostech v palácích a na dvorech nejvýznamnějších renesančních vladařů. Zvláště Florencie vynikala bohatou dramatickou tvorbou, postupně nabízenou i širšímu okruhu městského obecenstva.
V Mandragoře vycházel Machiavelli především z antických komedií, což se projevuje např. řecko-latinskými jmény postav, využitím motivů zaslepenosti, milostnou vášní a dobýváním vyvolené ženy. Inspiroval se i středověkou fraškou, jak naznačuje mastičkářství a magie. Tepe v ní tehdejší zkaženou italskou společnost, pokřivenou morálku, lidskou hloupost a pověrčivost a tím se hra stává nesmrtelnou, jelikož ani za pět set let kritizované nešvary nevymizely.
Příběh je údajně založen na skutečné události z roku 1504. Znuděný, mladý dobyvatel žen Kallimach touží strávit noc s Lucrécií, nejkrásnější florentskou dívkou. Věc má ale háček, protože vysněná dívka je zároveň manželkou bohatého advokáta Mikuly, marně toužícího po synovi. Protřelý, příživnický Ligur vymyslí s ďábelskou lehkostí plán, jenž umožní vynalézavému Kallimachovi beztrestně strávit noc s Lucrécií. Z této zpočátku nevinné hry se rozjede smrtící lavina vášně, intrik, hříchu a pokrytectví.
Hra, zalitá florentským sluncem rozverně uvolněné renesance, je aktuálně posunuta do poloviny 20. století, do doby raných Felliniho filmů. Jistá časová neukotvenost umožňuje volněji použít formální prostředky posilující humorné situace. Ať už je to vášnivě fanatická náklonnost kněze k fotbalovým přenosům, či sexuálně televizní nadšení protagonistů nebo mistrné převleky sloužící k zamaskování pravé identity kumpánů. Hudební aranžmá posiluje současné pojetí, zároveň vychází z typických italských kantilén a zazněly i známé části slavných oper.
Režisér Lukáš Hlavica není Na Jezerce nováčkem. Má tu za sebou dva úspěšné tituly – komedie Takový žertík a Nadílka, nyní se s invencí ujal živoucí klasiky, historické Mandragory. Měl šťastnou ruku i při výběru a obsazení herců, kterým sedí jako na míru napsané charaktery postav, jednotlivé dialogy i situace.
Zdeněk Hruška (Kallimach) předvádí svou sametově lyrickou neodolatelnost, již občas účelově přeruší pragmatickým lékařským postojem. Věrně mu sekunduje vychytralý Ligur, Miroslav Vladyka, jenž hýří kreativitou a bravurně plánuje každou maličkost.
Pan Mikula v podání Jana Hrušínského je herecký bonbónek. Hrušínský představení od představení vyzrává v osobnost, již stačí pouhá přítomnost na scéně, aby dokázala evokovat očekávání mixu vtipného komentáře s dokonalou gestikou i mimikou. Přes úspornost výrazových prostředků, či právě díky ní, krystalizuje ojedinělý komický zjev. Objevil se na jevišti v převleku duceovského diktátora a dokázal jemně oscilovat mezi rázností arogance moci a majetku a strachem a nejistotou z budoucího. Vytvořil dokonale směšnou, politováníhodnou postavu. Tento výsledek je synonymem pro šťastné, navenek bezbolestné a jako pírko lehounké herectví Hrušínského.
Velkého konkurenta s velkým V našel v hostujícím Radku Holubovi, jenž svého kněze pojal takovým způsobem, že by Vatikán plakal a připravoval žalobu. Pod asketickým hábitem se skrýval člověk neřestného světa, lačnící po mamonu a nenechající žádnou sukni bez povšimnutí. Jeho ochota ke každé špatnosti nutí trpícího Boha, aby znechuceně odvracel svou tvář. Aby ho alespoň formálně potěšil, čas od času se letmo pokřižuje...a život jde dál.
Poněkud skoupěji inscenace koncipuje ženské postavy, přesto i ony se v rámci omezenějšího prostoru předvedly. Cudná manželka, Lenka Krobotová, velkou část představení hrála očima, nesmělými náznaky, aby probuzená lékem z mandragory a novým poznáním vykvetla ve smyslnou živoucí růži. I její matka, Miluše Šplechtová, poněkud uvolněnějších mravů, zaujala nebezpečně frivolním postojem k nabízejícím se hrátkám osudu.
Kladem režijního vedení je maximální herecká souhra, jež nazastiňuje ústřední postavy, ale zároveň nabízí plné uplatnění všem. Vyzařuje z nich pokora kořeněná radostí z „blbnutí“ na jevišti. To divák vycítí a inscenace se mu zadře doslova pod kůži.
Hra, vysoce aktuální i dnes, v níž hlavní roli hraje omamná mandragora, staletá chamtivost, nezbytný chtíč, se svižně ubírá k zákonitému vyústění. Postihuje v sobě všechny přednosti, kterými disponuje Divadlo Na Jezerce, a dávkuje je divákovi v dvojitých porcích.
Premiéra v Divadle Na Jezerce: 3. května 2006
Zdroj fotografie: archiv autorky