Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Je cosi shnilého ve státě dánském
Úvodník: Zmíněný výrok má většina z nás spojený s Hamletem od W. Shakespeara, v jehož původním podání ona shnilost figuruje v symbolické rovině. Tvůrci dramatu Smrad z Elsinoru (Divadlo Šrapnel) však zmíněnou shnilobu, tedy vlastně smrad z ní, doslova zhmotnili, neboť v jejich verzi příběhu město Elsinore obklopují zapáchající bažiny.
Článek: A právě do tohoto nevábného města vtrhne masám podbízivé Yorickovo prdící divadlo s hrou, kterou bych nazvala parodií na Hamleta. Divadlo čítá pouhé tři členy, ale ti stačí na to, aby pohnuli stojatými vodami města. Královský synek Hamlet (Jan Kalina), obtloustlý, zakomplexovaný hoch s touhou psát divadelní dramata s hlubokými myšlenkami, jež k nelibosti svého okolí i v hospodě provozuje, totiž přítomnost Yorickova souboru nevítá nadšeně. Ba dokonce jej příjezd konkurence děsí. To celé dává dohromady slušnou látku pro takřka bezudně bláznivou komedii, která v současném světě syrové a tragické dramatiky osvěží mysl i ducha.
Divadlo Šrapnel sdružuje divadelní nadšence, kdy část členstva pracuje v jisté reklamní agentuře, a navíc působí v kapele Sto zvířat. K tomu přimíchejte známé dabingové herečky Hanku Krtičkovou a Helenu Brabcovou, a získáte zhruba představu o potenciálu souboru. Šrapneláci se věnují divadlu ve svém volném čase, a naštěstí je na nich poznat, že je to stále ještě baví.
Samozřejmě ale výkony jednotlivých protagonistů se od sebe dosti liší. Nad všemi ční vynikající Jiří Čivrný v postavě krále Klaudia. Nikdo jiný by geniálněji nepronesl větu - Nemám rád experimentální divadlo. Zdárně mu však sekunduje Helena Brabcová v roli královny Gertrudy, rozkošně koketní dámy, která Ofélii (Radka Rüsterová) přepadne dotazem, zda už s Hamletem okusila slasti tělesné lásky. Svého syna Hamleta Gertruda vnímá coby infantilního chudáčka, k němuž pochopitelně i tak přistupuje. Nebohá Ofélie, jíž Hamlet v této hře kupodivu neposílá do kláštera, touží po roli v zábavném divadle, a proto se snaží vnutit se principálovi „Prdícího divadla“ Yorickovi (Tomáš Racek). Herectví Tomáše Racka stojí a padá hlavně na precizní modulaci hlasu. Přemýšlela jsem dlouho, koho mi připomíná a už vím. Kdo zná dějiny Národního divadla, musí v jeho osobě vidět Jakuba Seiferta, herce a režiséra (člen ND 1881-1904, 1907-1911), jemuž právě dobová kritika vyčítala, že na jevišti sázel především na svůj hlas…
Yorickův (tedy Rackův) fekální anglický/dánský král, jehož předvádí v rámci produkce hospodě, je dostatečně odporný natolik, aby se do něj jemná Ofélie, hovořící zásadně v metaforách, zamilovala poté, co ji zmožen alkoholem v hospodě zneužije, znásilní, nebo si jen lehce zalaškuje? Na to díky roušce tmy nedokáži uspokojivě odpovědět, nebo mě spíše nenapadá trefné pojmenování.
Karty osudů hlavních protagonistů Hamleta jsou opravdu namíchány koktejlem humoru, který se ocitá občas na hranici vkusu, ale když už se zdá, že se zvednete a odkráčíte do šatny, vrací se do únosných kolejí.
Nejslabším článkem dramatu zůstává bohužel samotný Jan Kalina – Hamlet. Buď z něj režisér záměrně nevykřesal lepší výkon než výraz citově plochého a ufňukaného hromotluka, nebo protagonista jinou podobu nezvládá. Ostatně i přílišný patos s pseudodrsnými způsoby Hospody (Dashy Součkové) zrovna nenadchne.
Každopádně pokud se potřebujete odreagovat a pohlédnout na mýtizovaného Shakespeara, jehož nám tak krásně překládá Martin Hilský, odlehčenou optikou, nezapomeňte se v Žižkovském divadle zastavit buď 28. 5. nebo 10. 6. 2006.
Zdroj fotografií: Divadlo Šrapnel
18.05.2006 - Martina Bittnerová