Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Na mateřství je času dost



Úvodník: Jsem ve věku, kdy často dostávám jednu a tu samou otázku a to kdy si konečně pořídím dítě. S oblibou odpovídám osobně vymyšleným mottem – Do padesáti je času dost a pak už je naštěstí pozdě. Možná mám jen výhodu netikajících biologických hodin, protože si i ve svých třiceti letech raděj zaskáču v rockovém klubu než nad kočárkem.

Článek: Každopádně problém odkládání mateřství na pozdější dobu přináší velká zdravotní rizika, která si ale často ani ženy neuvědomují, neboť doufají v zázraky lékařské vědy, ale ani lékaře nelze považovat za všemocné. Těch důvodů proč ženy mají v současnosti potomstvo až po třicítce najdeme několik, hlavním důvodem se stává kariéra. Přitom s ohledem na postavení ženy v české společnosti se u nás kariéra buduje velmi obtížně. Vždyť zaměstnavatelé na ženu nad 25 let pohlížejí výhradně jako na potenciální matku.

Pokud bych měla mluvit za sebe, připadá mi, že čím je člověk starší, tím cítí větší zodpovědnost a proto se zdráhá přivést na tento svět svého lidského následovatele. V podstatě je mnohem lepší, má-li našinec dítka po dvacítce, neboť s lety se stane váhavějším. A musím říct, že znám spousty párů, či svobodných matek, jimž se děti narodily z opravdového nerozumu. Potom přirozeně část těchto dítek vyrůstá v lehce asociálním prostředí. Mohla bych jmenovat x příběhů dívek, které přišly k těhotenství jako podzim do Podkrušnohoří (slovy klasika) a běžné starosti typu, kde budou bydlet, a čím dítě nakrmí, řešily až posléze. Zatímco já jsem běhala po diskotékách, ony praly pleny, a rozbíjely prasátka s našetřenými haléři.

Opravdu si myslím, že děti jsou o odvaze a zodpovědnosti. V posledních týdnech, kdy jsem se z tisku dozvěděla o dvou případech ztracených dětí, jsem ovšem velmi otřesená přístupem matek těchto dětí. Když jsem se dočetla že v Belgii rodiče přišli až ve dvě ráno na to, že na bleším trhu, kde údajně popíjeli v baru, ztratili dvě děti, brala jsem to coby špatný vtip. Belgie se sice bála dalšího Dutrouxe, nicméně co je ta za rodiče, když nedokáží ohlídat své děti? A aby toho nebylo málo, tak jistá česká maminka postrádala pětiletého chlapce, kterého ve vlaku pustila samotného na toaletu, až ho našli bohužel mrtvého. Celé dětství jsem cestovala s mámou trasu Praha – Žďár nad Sázavou a nepamatuji si, že by mě ve vlaku nechala jít někam samotnou.
Pochopitelně zmíněným rodičům nepřeji to, co se jim přihodilo – tedy bezesné noci, kdy s hrůzou čekají, kdy a jak jejich děti najdou. Ale napadá mě, kam se vytratila jejich ostražitost, přestože chápu, že uhlídat dítě někdy znamená téměř nadlidský výkon.

A proto si myslím,že je možná sobecké vzdát se mateřství, ale našinec se zbaví navždy toho rizika, že tvorečka, jehož přivedl na svět, vystaví nebezpečí vlastního selhání.
Na bezdětné ženy často společnost pohlíží jako na zlé osoby, jež se vzdaly poslání stát se matkou, ale někdy se ho vzdaly s vědomím, že by toto své poslání z nějakého důvodu neunesly a nezvládly. Ovšem tím nejsou horší než zbytek populace.





28.06.2006 - Martina Bittnerová