Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Proč mají sloni velké uši?
Úvodník: Psát o knize Proč mají sloni velké uši Chrise Laverse je takřka nošením dříví do lesa, protože obsahuje bezpočet zajímavých teorií týkajících se vývoje zvířat na planetě zemi.
Původně jsem myslela, že bude podobná jedné kdysi vydané publikaci, která se nazývala Proč má bílý pudl černý nos, jež populárně naučnou formou upozorňovala na zajímavosti se zvířecího světa. Nicméně Laversova kniha však jako by předpokládala čtenáře zoologicky zdatného s odbornými zájmy o fyziognomii živočichů.
Článek: Každopádně jeho pohledy na problematiku teplokrevnosti a studenokrevnosti u zvířat jsou i pro laika poučné, ačkoliv se někdy může ztrácet kvůli místy ne příliš stylisticky vybroušenému překladu.
Nejvíc jsem ocenila kapitoly jako Pevninské tepny a Dar křídel, jež celkem srozumitelně osvětlují vývoj savců a ptáků na zemi. V jiných kapitolách si pak čtenář doplní své znalosti o vyhynulých ještěrech, kdy se seznámí s příšerami, proti nimž je Jurský park pohádkou pro malé děti. Navíc autor u každého druhu doplňuje i údaje o stylu života a způsobu obživy. A u těch známějších ještěrů uvádí informace, které čtenář možná do té doby neznal. Věděli jste třeba, že známý Stegosaurus měl mozek o velikosti vlašského oříšku a že chrup Tyranosaura se skládal ze zubů o délce lidské paže a že zatímco býložravý Stegosaurus si všímal pouze zelené vegetace, masožravý Tyranosaurus by nás pravděpodobně slupl jako malinu?
Ani s pohybem to nemají zvířata jednoduché. Kdyby slon skákal jako myš, při dopadu na zem by si nohy polámal. To gazela získala od přírody sprinterské nohy umožňující při startu okamžité zrychlení. Ostatně bez nich by jen těžko utíkala šelmám. A v přírodě se přeci svádí neustálý souboj mezi predátory a jejich oběťmi, ti všichni jsou součástí potravinového řetězce. Tak to vždy fungovalo a fungovat bude. Bohužel člověk mnohde narušil rovnováhu tím, že nasadil do původního prostředí zvířata, která se stala škůdci a ohrozila druhy původní. Stačí si vzpomenout na králíky v Austrálii. Na jejich likvidaci se nakonec přivezly divoké kočky, které ovšem více lovily vačice, vakomyši a vakorejsky, a na králíky už jim nezbylo dostatek sil. K podobné devastaci bohužel došlo a dochází nejen v Austrálii.
Pokud Lavers chtěl dosáhnout toho, aby si čtenář především uvědomil negativní dopad často neuváženého lidského konání na přírodu, určitě se mu to podařilo. Ostatně já sama jsem pak strávila několik hodin přemítáním nad tím, jak vlastně přistupujeme k živým tvorům kolem nás a zda máme vůbec právo je vystavovat a obdivovat v zoologických zahradách…
Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2006.
Zdroj obrázku: nakladatelství Dokořán
18.07.2006 - Martina Bittnerová