Vládl po politicky silném otci a nová nesnadná situace ho nutila udržet značně rozlehlé území, které se ekonomicky samo požíralo. Opět se potvrzuje rčení, že snadněji se dobývá než získané udržuje.
Na základě nemnoho vzájemně si odporujících nebo mlčících pramenů Petr Charvát objevně, ale i kriticky podává obraz dějin české společnosti na sklonku desátého století. Vytěžené poznatky uchopuje sobě vlastním způsobem a tvoří velice zajímavé hypotézy, mnohé přímo v rozporu se zažitými informacemi. Se svými závěry pracuje opatrně, ale vytváří bohatý myšlenkový materiál, jenž se určitě stane výchozím bodem k novému, progresivnějšímu pohledu na samý zrod českého státu. Pravda, neustále chybí, a asi se na tom už nic moc nezmění, konkrétní, hlavně písemné prameny, jež by pomohly dosud neznámá, bílá místa osvětlit.
Popis života knížete Boleslava II. se odvíjí a ztotožňuje s kapitolami vývoje českého státu. Běžný pohled jako na soukromou osobu není tradičně prameny podložen. Paradoxně více se ví o jeho souputníku, vzdělaném zásadovém biskupu Vojtěchovi. Na beznadějném historickém konfliktu těchto dvou silných osobností můžeme lépe sledovat i běžnou každodennost družiníků, tzv. vybranců, vztah starých Čechů ke křesťanství, mnohoženství, pohanským zvykům, otrokářství, dědění majetku, hříchu i bitvám o území a politickému taktizování. Jak již bylo řečeno, autor obezřetně cituje prameny a činí závěry, přesto v otázce otrokářství má, domnívám se, závěrečné stanovisko značně zúžené. Pravda, jistě některý schopný Slovan s trochou štěstí mohl pod otrokářskou knutou udělat závratnou životní či profesionální kariéru, ale završit kapitolu o otrokářství jednoznačným závěrem o jeho prospěšnosti, ba jako o cestě do ráje na zemi se nezdá cele případné. Právě prameny si všímají spíše špiček, zajímavých případů, avšak mlčí o stovkách a tisících ztýraných vyhnancích z domova, rodiny, známého prostředí. V žádném případě si nemyslím, že spočinout na trhu s otroky bylo to nejlepší, čeho mohl člověk 10. století dosáhnout.
Velice zajímavá, až výsměšná směrem k dnešním politikům, se jeví závěrečná pasáž, v níž se autor zabývá pohledem na osobnost panovníka, státníka. Nabízí názory tak neznámé politikům dnešní doby – že člověk je plnoprávná lidská bytost, kterému stát musí vytvářet takové životní podmínky, aby mohl uplatňovat všechny pozitivní aspekty svého bytí a tím posunovat stát morálně, mravně i ekonomicky vpřed. Pohnutky chování současných mocipánů tkví zřejmě kdesi úplně jinde. Proč se nepoučit, byť hluboko ve středověku? Kníže Boleslav své družiníky i lid respektoval, protože je potřeboval. Je dnes situace jiná?
Petr Charvát, renomovaný historik, se ujal poněkud nesnadného úkolu. Na nedostatečném pramenném základě se pokusil netradičně pohlédnout na problémy 10. věku a demonstrovat je na životopisném medailonku Boleslava II. a nezbytně i již zmíněného Vojtěcha. Z jeho řádků však dýchá něha, láska a tolerance k našim divokým, nespoutaným předkům. Boleslav Pobožný se pod jeho pohledem jeví jako snaživý, relativně schopný v rámci historických podmínek, jež mu osud přichystal. Má lidské chyby, ale i přednosti, neznázorňuje ho jen jako krvavého psa hryzajícího slavníkovské maso, nýbrž jako uvážlivého taktika a méně úspěšného stratéga. Vypráví krásný příběh, který nás přenese o více než tisíc let zpět a dá nám setkat se s lidmi z masa a kostí, jimž není nic lidského cizí a nikoli s prkennými a černobílými panáky, jak je někdy zkratkovitě vnucují učebnice a encyklopedie.
Knížku Petra Charváta Boleslav II. vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2004.
Zdroj fotografie: www.ikarma.cz