Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Krok do prázdna
Úvodník: S padákem již z letadla vyskočilo mnoho lidí a dost jich, podobně jako paní Jitka, nezůstalo jen u jednoho seskoku. Málokomu však v době prvního seskoku bylo 43. Jak vypadá výcvik, co člověk prožívá a co mu hrozí – na to i mnohé další Vám Jitka odpoví v tomto rozhovoru.
Článek: Co vede matku dvou dospívajících dětí k tomu, že ve svých 43 letech absolvuje parašutistický výcvik a začne skákat s padákem z letadla?
Když jsem byla malá, bylo skákání s padákem mým snem. Výcvik a následné seskoky pro veřejnost však organizoval jen Svazarm. To samo o sobě nebylo problémem, tím byl můj věk. Táhlo mi na šestnáct a takto brzy by mě skákat nepustili. Mohla jsem jen absolvovat kontinuální výcvik, který bych završila seskokem ve svých osmnácti letech. Dva roky cvičit a jen čekat se mi ale nechtělo. Rozhodla jsem se odložit splnění svého snu na pozdější dobu. Když jsem konečně dospěla do věku, kdy jsem si už mohla seskok dovolit, objevilo se najednou tolik jiných věcí – práce, k ní škola a spousty starostí – že prostě nezbyl čas. A tak upadla idea dospívající dívky v zapomnění.
Dost let po té jsem se rozhodla vzít si třídenní dovolenou a jet se někam uvolnit z napětí, která jsem prožívala. Kamarádka někde objevila inzerát s nabídkou seskoků na letišti v Brně. Sáhla jsem po možnosti téměř okamžitě, přesto, že mi už bylo celkem dost let. Vypadalo to opravdu lákavě, měla jsem možnost tři dny strávit přípravou k uskutečnění něčeho, po čem jsem v mládí toužila a korunovat to právě seskokem.
Věkový průměr takovéhoto kursu bývá kolem pětadvaceti let. Nepůsobilo to na tebe zpočátku depresivně?
Kdepak. Mezi mladšími jsem se cítila až překvapivě skvěle. Přineslo mi to zpět pomalu se ztrácející optimismus. Nikdo mě ani nevnímal jako nějakou bláznivou postarší paní, přesto, že jsem byla ve věku jejich rodičů. Fyzičku jsem měla na víkend skvělou, ale i tak mi to dalo pořádně zabrat. Nakonec mě ale potěšilo, když se mi instruktor svěřil s domněnkou, že jsem alespoň o deset let mladší, než byla pravda. Sice jsem tam nenavázala žádné trvalé přátelství, ostatně na to nebyl ani čas, ale i tak to byla bezvadná parta lidí.
Jak takový kurs z pohledu nováčka vlastně vypadá?
Jako první se všichni vrhnou, stejně jako ve škole, na teorii. Jak a co je padák, jaké části má, jak se s ním pracuje, co se stane, když zatáhneme doprava či doleva za šňůry, k čemu je nám umět zrychlit a zpomalit. Zkrátka důkladné studium jeho funkce. Následovala orientace v prostoru a nasměrování se na cíl, která úzce souvisí i s ovládáním padáku. Vyznat se v krajině pod sebou je důležité pro bezpečné přistání. Instruktoři nás seznámili také s celou škálou možných nebezpečí, vzali to pěkně chronologicky – při výskoku (zachycení padáku letadlem), využití záložního padáku, nebo třeba prevence proti srážkám s ostatními členy výsadku, ale dlouhou dobu byla taktéž řeč o bezpečných i nebezpečných přistáních na všemožných místech, od střechu, přes stromy až po vodu (což je jedna z nejnepříjemějších věcí, musíte si dávat pořádný pozor, aby vás padák neudusil). Důležité je uvědomit si, kde jste a rychle dle toho reagovat. Ve skvrnách, které jsou to jediné, co z krajiny vidíte, se musíte naučit svižně najít dobré místo. A když foukne vítr, hledáte ho znovu. Když tohle podceníte, můžete skončit třeba uprostřed dálnice, nebo na železnici. Po zorientování se na doskok přišla řada na instruktáž podoskokovou. Co s padákem, aby nás vítr nevláčel dál. Zkrátka se vysvětluje teoreticky mnoho příkladů, které mohou v praxi nastat.
Po teorii přichází trénink praktický, tj. pozemní příprava. Bylo léto, takže se trénovalo venku, na trávě. Nebo spíše, lépe řečeno, na suchopáru, zemi jako kámen. Nacvičovaly se parakotouly. Nejprve z kleku, to ještě celkem šlo. Ale potom ze stoje… Když padesátkrát padnete přes rameno na tvrdou zem, doleva, doprava, fyzička nefyzička, začnete být pěkně otlučení. Hlavně ti hubení. Výhodu mají otylejší lidé, ti si nenatlučou rovnou kosti.
Trénuje se i s rozběhem, vyběhne se na lávku a skočíte. Zase parakotoul. Doleva, doprava. Doskakujete snožmo plochou celého chodidla, je to tvrdý náraz a tělo musí vyloženě vypružit. Výška se stále zvyšuje, až trénujete seskoky ze 180cm. Když instruktor usoudí, že je všechno fajn, trénují se parakotouly z makety letadla. Prvně si každý okusí, jaké to je mít na zádech padák a vpředu záložní padák. Ještě nás čeká simulace zavěšení v popruhách – navlékneme se do čehosi podobného, jako když visíte v padáku. Říká se tomu houpačka. Člověk si tu vyzkouší, jaké to bude s lany a padáky, až bude ve vzduchu. Kdo zvládne manévrovat na houpačkách, může se přesunout k velkému trenažéru. To je velká plošina ve výšce asi devíti metrů. Budoucí parašutista je ukurtován do popruhů, co jsou součástí padáku. V popruhách jsme jeden po druhém skákali dolů. Zhruba 3 metry nad zemí nás instruktor pomocí lana zastaví a nechá seskočit dolů. Dopad je stejný, jako ten reálný, z letadla. Pokud to všichni zvládnou, je přizván zkušební instruktor, poptá se na teorii, přezkouší na houpačce, někoho i na trenažéru. Kdo splní podmínky, může se těšit na startující letadlo. Nabere dovnitř několik lidí a pak provede výsadek. Tomu všemu ještě předchází obouvání do pevných bot (jako kanady), navlékání do padáku i záložáku, přilby.
První seskok zanechá na každém člověku mohutný dojem. Jak jsi ho prožila ty?
Do letadla jsem vcházela s vědomím, že vyskočit nemusím. S tím, kdo nevyskočí, se letadlo vrátí zpět a může startovat ještě jednou. Nikdo není z letadla vykopáván, jak tomu bývá ve filmech či vtipech. Sám seskok je úžasný zážitek. Těšila jsem se z pohledu ven, už když jsme startovali. Dveře letadla byly stále otevřené, viděla jsem město i domy, jak se stále zmenšují, krajina se rozplývala, až nebyla vidět. Okolo byla jen obloha a mráčky. Instruktor řekl, ať se všichni připravíme. Připevnili jsme vytahovací lanko a upevnili se. Po výskoku z letadla se díky tomu vytáhne malý padáček a ten uvolní velký padák tím, že nabere vzduch. Přidržela jsem si záložní padák a připravila se k výskoku. Postavila jsem se mezi otevřené dveře, instruktor řekl TEĎ a já udělala krok do prázdna. Sebral mě ohromný proud vzduchu, zavřela jsem pevně oči. Později jsme se shodli, že je při výskoku zavřeli všichni. Počítala jsem… 21, 22, 23 – padák má tři sekundy na to, aby se otevřel. Zhouplo to se mnou a už jsem se houpala na padáku. Zkontrolovala jsem, zdali je vše v pořádku, padák rozvinutý a lana nezamotaná. Byla to první radost, vědomí, že je vše v pořádku. Padák zespod vypadal jako ohromný slunečník složený z malých dílků. Rychle jsem se rozhlížela, zdali kolem mě nekrouží některý z kolegů a nehrozí tak srážka, pak pohled pod sebe, ale dole bylo vidět jen našedlé a nazelenalé fleky. To se ale rychle měnilo. Nastoupila barevná scenérie, podobná podrobnému plánu krajiny, barvy byly určitější, mezi skvrnami byly vidět linie silnic. To se ke mně už blížil jeden kolega výsadkář. V pohodě jsme se vyhnuli a okomentovali to radostným hulákáním. Celý seskok trvá jen 3 minuty, nezbylo tedy, než se rozhlížet po vhodném místě k doskoku. Pode mnou se zvětšovala světlá skvrna lomu. Hrozilo mi nebezpečí, že do něj zahučím. Představa padáku přes kolmou stěnu mě přiměla zavěsit se plnou silou do šňůr vojenského padáku, abych se vyhnula. Povedlo se a doskočila jsem na polní cestu, pár metrů od lomu. Takové štěstí ale už neměl jeden mladík z naší skupiny, zůstal s padákem viset přes stěnu lomu. Vypadal v popruhách jako oběšenec, na seskočení to bylo vysoko, naštěstí ho bez újmy dostali dolů pomocí žebříků. Já zatím srovnala šňůry svého padáku a přehodila ho přes ruce. A hurá zpátky na základnu.
Poradila bys na závěr něco zájemcům o seskok?
Nepodceňovat přípravu, jak teoretickou, tak praktickou. Zdánlivá maličkost může později třeba i zachránit život.
Zdroj obrázku: applet.cz
30.08.2006 - Michaela Wilhelmová