Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Odvěké zvíře Moci



Úvodník: Za pár dnů tu máme druhé významné volby letošního roku. Tentokrát si budeme volit politické zástupce na úrovni regionů a také do třetiny Senátu. „Pouhá“ komunální důležitost možná navenek neslibuje mediálně tak strhující a zúčastěnými aktéry tak prožívané drama, ani tak rozsáhlou společenskou mobilizaci jako v případě mimořádně vypjatých voleb do Poslanecké sněmovny, přesto se dá předpokládat, že i před volbami do městských a obecních zastupitelstev se v kruzích zasvěcených vede nemilosrdné broušení ostrých loktů a urputné, mnohdy nečisté strkanice o přístup ke kanálům moci. Můžeme se nám to oprávněně ošklivit, ale měli bychom rovněž umět se nepodivovat často bezohledným mocenským praktikám.

Článek:

Nastávající volby opět provokují otázku po smyslu politiky a fenoménu moci jako takové. Politika lidi veskrze rozhořčuje či přinejmenším chovají k věcem politickým jakousi „povinnou“ podezřívavost, jež snad vyplývá z toho, že se cítí od moci odděleni, jinými slovy – že ji vnímají jako cosi neproniknutelného, záludného, jako neuhlídatelnou líheň špinavostí. Hodilo by se tu pozměnit staré úsloví „Sytý hladovému nevěří“ na „Bezmocný mocnému nevěří.“

Nic proti takové nedůvěře! Nekritický obdiv voličů působí moci nezdravé tloustnutí na sebevědomí. Ať alespoň ta základní podezřívavost zůstává a udržuje naše vůdce u vědomí jakýchsi morálních hranic. Ovšem podotýkám, že za odnož občanské nedůvěry k moci paradoxně musím považovat i víru ve vlastní bezmoc občanů, v důsledku které výtky voličů povětšinou končí jen u úlevných nadávek a povzdychů proceděných přes plot sousedovi či do obrazovky se zuřící televizní debatou. Nelze nevzpomenout na rozruch v Maďarsku: Tamější premiér na nahrávce proniknuvší k uším veřejnosti doznal, že se jeho strana čela země „prolhala“ a na pásku pokračoval ve stejně pravdivém duchu, když vystihl stav veřejných financí vulgárním výrazivem. Stačilo to, aby vyhnal do ulic zástupy pobouřených lidí včetně svých někdejších příznivců, jež mu svěřili volební hlas. Podívejme - jeden z případů, kdy upřímnost politika vedla k okamžité masové vlně nevole ze strany „bezmocných“ – premiér si uškodil pravdou! A nebýt nechtěného prosáknutí nemilých pravd, zřejmě by o stavu veřejných financí mlčel i nadále. Jeden z tisíců dalších důkazů, že politici pro své přežití v mocenské sféře musí užívat přetvářku a zamlčovat pravdy, ne-li přímo lhát. Politik, který neusiluje o moc, nemůže na kolbišti ostrých loktů pomýšlet na úspěch v boji za ty skupiny voličů, jež má hájit. Úzkostné udržování čistoty morálního štítu možná dostačuje k získání mravní autority, ovšem nikoli k mocenskému vítězství nad méně charakterními mocnáři. Takové nastavení pravidel boje sice svědčí o poněkud žalostném obrazu politiky, ale pokud proti němu nechceme revolučně vystoupit, měli bychom jej alespoň přijmout a nedivit se mu. A ještě k povolání politika - spojit v sobě kvality čestného, pravdomluvného člověka s posláním tvrdého a neústupného obhájce mocenských zájmů se nepodaří jedincům pouze řádně zvoleným, ale též géniem vyvoleným.

Ptáte se kam tím mířím? A já odpovím, že všechny ty úvahy neodvratně směřují k podstatě samotné moci jako k vířivému středu žravého Maelstromu! Klidně si dále nadávejme, hartusme, stěžujme si na křivdy a újmy způsobené těmi svrchu, kdo nám brání v předpisové demokracii, přese všechno znechucení nezastavíme živelné jádro té neuchopitelné věci pulsující nejen v hodinových strojích institucí, ale i v srdcích hodinářů.

Minulo nás to pohodlí, aby věci veřejné spravoval Bůh. Ten možná ještě vládne přírodě a jejím zákonům, které my svedeme nanejvýš popsat, aniž bychom jim dokázali poručit, avšak trůn nad správou věcí veřejných zůstává uprázdněný – lidské společenství mohou řídit, obdarovávat zákony a soudit v něm opět jen lidé. Od zrodu prvních lidských tlup se potýkáme s údělem moci, již tu Stvořitel nechal pohozenou lidské ruce na dosah a není jisté, zda se pro ni vrátí. Ani se neobtěžoval ji rozdělit na kusy a rozdat jednotlivým osobám či předem určeným úřadům; i s dělením moci jsme si museli umět poradit. Právě odtud pramení nezměrné bolístky, bolesti, žaly a až do válečných vřav se šířící ukrutnosti napáchané člověkem ve jménu Moci.

Moc je jako bestie s vysoce vyvinutým pudem k přežívání. Všudypřítomné hádě - přelévá se mezi lidmi, otírá se o ně, svádí je, posedá je, požírá a co hůře – dá se uchopit!! Ani nejvolnější anarchie svobodomyslných solitérů se nemůže cítit jistá před touto číhající bestií. Neboť ona si o to přímo říká, kňučí si o to, houká jako Siréna na Odyssea: Chci být uchopena! A lidé, kteří v sobě vyvinou alespoň stín ambice, rádi výzvu uposlechnou a ujmou se toho nebezpečného mazlíčka. Jde o jakéhosi křížence lva a tasemnice, o groteskní klon blýskavého majestátu s variantou záludného parazita společnosti v jednom těle, který ke svému přežití potřebuje hostitele i oběti. Avšak jen ten člověk, jenž se jí dříve chopí, rozhoduje o tom, zda převáží lev, nebo parazit. Kdo touží vládnout druhým, nejlépe ji přiživí. Diktátor či uzavřená skupinka oligarchů s ní ochotně splynou, aby následně hledali potravu v těch, které mají ovládat. Ačkoli cítí vládu ve svých rukou, ani nepostřehnou, že jsou sami ovládáni hladem moci. A v poslední a nejhroznější fázi totality se hladové šelmě moci zvětšuje žaludek a lační požírat více a více vlastní poddané. Její důmyslné žlázy s vnitřní sekrecí lží dokážou samy vyrábět důvody ke strávení vražd. Neohlíží se na žádná Desatera, nezastaví ji morální kodexy, psané ústavy, či spravedlivé pohoršení demokratů, ani na dobře míněné mezinárodní úmluvy – natolik je zaujata plněním svého žaludku – kdyby jí Mojžíš před oči vyzdvihl desky s Přikázáními, vysmála by se mu a smetla by ho. Bezcitná stvůra doposud neomaleně dusá na mnoha pruzích dálnice dějin a za ní se houpají aleje oběšenců a plné koše hlav; na záda jí výbojně hledí tisíce přibitých Spartaků a v krvavých loužích jejích stop se topí moře Maratů. Stává se, že nakonec začne požírat i ty, kdo ji vykrmili a chtěli z ní dojit užitek. Nelze se ovšem spoléhat, že někdy zničí sama sebe. Je třeba vyvolat jiný přízrak - vzpomeňme si na Leviatana. Protimoc se nachází přímo mezi těmi, které si nenasytná šelma vybírá za oběť. Proč asi rozprašuje mezi obyvatelstvo slinu strachu? Chce ho paralyzovat, aby totiž dala zapomenout na jednu pro ni nepříjemnou pravdu – že osud moci spočívá v rukou masy. Dokud ji dav podporuje a poskytuje cosi jako pevný architráv pro její výstavní štít, může žít bez obav. Ale jakmile mezi davem začne kvasit odpor a moc to zvětří, strach pozvolna přechází na stranu molocha. A proto – aby mohla být bestie poražena, nestačí přímý útok; bylo by to jako chtít vypálit jednu bradavici na těle společnosti, která je stejně celá bradavicemi prorostlá. Musíme začít třást od základů - od obyvatelstva. Směrnice a prohlášení bestie neuslyší, ke svržení parazita je nutné najít odvahu a vyvolat proti ní lva. A proto také kromě sebe nesnáší jinou individualitu, neboť výjimečnosti se špatně vládne a navíc - za jedinou chytrou hlavou se v budoucnosti může vydat tělo celého davu.

Ale vydechněme si – onen přehmat maďarského předsedy vlády byl jen odvarem z projevů výše vylíčené šelmy – silnější by si v ústavně zaběhnuté demokracii sotva dovolil. Přesto i v jeho jednání shledáme instinktivní touhu moci po přežití. Uchýlí se k bohapusté lži v předvolební kampani, ačkoli lež je za jiných podmínek považována za cosi zkaženého. V každém politikovi dřímá trochu ze zvířete moci, připraveného nemilosrdně vytasit drápy v případě ohrožení. Dokud můžeme předpokládat, že tak činí jménem „bezmocných“ voličů, neměli bychom se některým méně únosným politickým praktikám podivovat.

Nepřestávám však myslet na ideál politika: Měl by dokázat mocí sloužit, ne sloužit moci. Překovat ji pokud možno v dobrý a všem prospěšný nástroj, čili ochočit a domestikovat bestii Moci ve zdravou dojnou kozu, ke které se nikdo nebude bát přistoupit blíž.

Zdroj obrázku: heraldika.kulna.cz



18.10.2006 - Aleš Misař