Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Balada o jedné erotomance
Úvodník: Napijte se breugellandského likéru a zažijete něco nevšedního. A nebo se jednoduše napijte toho, co zrovna máte po ruce, ale musí v tom být obsažen alkohol a musíte mít po ruce dva lstivé ministry, jednu erotomanku, opilce, filosofa a navrch knížete. Toho davy milují a on miluje je.
Článek: Potom zavřete oči a tápejte noční Prahou až do Disku, protože tam na vás čeká Breugelland, podivné knížectví, kde milují chlast více než zodpovědnost, a kde jedna obyvatelka obcuje i s kostlivcem.
To, co říkám, je navýsost odporné, a zároveň skrývající základ ke grotesce. Breugalland v Diskovském pojetí je kolotoč, kde každá postava má svou loutku, a ty provádí často velmi neslušné věci. A kolotoč se jako každý jiný správný kolotoč otáčí dokola, k tomu lomozí hudba, a protagonisté šíleného příběhu křičí, a vzájemně se ničí. A ničí i ucho divákovo, neb té expresívnosti se na jevišti vyskytuje až příliš.
Vstup Nekrozotara, velkého kostlivce, budí úsměv, a přesto je to obávaný pán, šílený spasitel, který se rozhodl zachránit Breugalland tím, že jej odstraní z povrchu zemského. Jeho představitel Petr Vančura patří rozhodně k příjemnému zpestření, neboť umí zpívat a i jeho výkon považuji za zajímavý. I když hrát šílence se může zdát snadné, ale máte-li sedět nad kolotočem a hýbat pákami a tvářit se přitom smrtelně vážně, je úkol téměř nadliský.
Chlastava Kristýny Novákové pak zůstává rozmarným a půvabným stvořením, které by ve své marnivosti nechalo zahubit i místo, v němž bydlí a které má rádo. Kristýna Nováková ukazuje naprostou hereckou suverenitu a spolu s Vančurou se řadí k výrazným oporám celého představení.
Další protagonisté už zaostávají poněkud ve stínu svých dvou kolegů, ostatně hra nenabízí mnoho prostoru pro výraznější herecké uplatnění. Navíc režisér Petr Hašek pojal celé drama jako jeden velký a hlučný cirkus. Cirkus ale nepřeje individualitám ale spíše jednomu celkovému dojmu, a tento ve mně přes veškerou snahu o pochopení, zanechal spíše rozpačitý.
Rovněž by mě zajímalo, zda Špindíra Veroniky Khomové měla být tak odpudivě lascivní, a nebo Veronika Khomová nezvládla svou nymfomanku s potřebnou a přirozenou poživačností. Vyvolávala v divácích pocity studu, tedy takové, jaké se dostavují spíše u trapných televizních milostných scén, a jež podle mého názoru na divadelní prkna nepatří.
Baladu o velkém kostlivci (autor Michel de Ghelderode) bych tedy ponechala v kolonce experiment. Oceňuji zajímavou scénu – její nápadité řešení, a zároveň použití loutek, což v případě představení Katedry alternativního a loutkového divadla lze očekávat. Nicméně díky určitým nedostatkům ji nemohu rozhodně zařadit k tomu nejlepšímu, co na prknech DISKU mohou diváci shlédnout.
Nejbližší představení Balady o velkém kostlivci se koná 18.11. a 24.11. 2006.
Zdroj fotografií: Divadlo DISK
14.11.2006 - Martina Bittnerová