Znáte to - město se vám mění před očima div ne den po dni. Stejně jako se měníme i my. Nepřipouštíme si to, ale přece jen, když se občas dívám do zrcadla, jisté změny tu spatřím. Ne vždycky příznivé, ale s tím celkem mnoho nenadělám. Praha (předpokládám) na tom bude asi dost podobně. Některé změny, které se na ní podepsaly, mohou potěšit. Jejich množství zřejmě nepřevažuje. Ale o to víc si jich můžeme vážit. Změny, které nepotěšily, můžeme nějaký čas přehlížet. A pak, když už nebude jiná možnost, se můžeme pokusit je napravit. Pokud se nám to povede, fajn. Pokud ne, neztrácejte naději. Počítá se i ta snaha. Ale to nejdůležitější, myslím, spočívá v tom, abychom si ji uvědomili. A také to, že nejenom město jako takové se odráží v našich tvářích. Nejedná se jen o domy, které dostaly nový kabát. Jedná se především o lidi, naše sousedy, známé i docela cizí.
Lidi a jejich touhy. Radosti, které jim přináší (a nebo také nepřináší) každý nový den. A samozřejmě starosti, které se nikdy nenachází daleko. Zklamání. Naděje a sny. Všechno to, co nás popohání kupředu. A zároveň i to, co nám občas podkopává nohy. Někdy zkrátka ten den stojí za to a jindy zase ne. A všechno tohle se odráží v našem pomyslném zrcadle. Dívám se do něj a přemýšlím, kdy jen se všechny tyhle věci mohly stát. Vy ne?
Možná že se vám někdy v mysli usadí pocit, že Praha už není tím, čím bývala kdysi - a nejspíš máte pravdu. Ale copak by někdo z vás opravdu chtěl, aby se čas v určitém bodě zastavil a zůstal stát? Všichni spějeme ke změnám, mnohdy k takovým, o které nestojíme, ale přesto se dějí a nakonec mohou potěšit. Nezdá se tolik důležité, co všechno můžeme ztratit jako co můžeme získat. A pokud získáme víc, než jsme ztratili, pak to snad přeci jen stálo za to.
Asi bychom se do toho zrcadla neměli dívat tak často. Jednou začas snad. Pak nás ty změny zřejmě opravdu překvapí. A jestliže to překvapení nebudeme schopni udýchat, no tak to potom... musíme alespoň zkusit!
Zdroj fotografie: archiv Rozhledny (autor Alexander Kirilov)