Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Ani mamince to nesmím říct?
Úvodník: Jako malého chlapce otec tajně zavede Daniela do tajuplného domu, kde se pohřbívají zapomenuté knihy. Může si jednu vybrat, náhodně sáhne po knížce Stín větru, jež se stane jeho osudem.
Článek:
Děj románu se odehrává v Barceloně během první poloviny minulého století a vypráví ho Daniel Sempere. Při četbě přinesené knihy, jež ho natolik uchvátí, začne pátrat po osudech jejího autora, Juliána Caraxe. Velmi brzy se ukáže, byť se jedná o knihu zapomenutou, že osudy s ní spjaté jsou až příliš živé. Záhady, obklopující Caraxe, se nečekaně vynořují a proplétají se s osudy lidí, kteří pátrají po jeho osobě. Tragedie, nenaplněné lásky, utrpení, nepochopení opět hrozí, jde skutečně o život. Daniel za vydatné pomoci Fermína nakonec odhaluje tajemství Caraxova života a s hrůzou si uvědomuje, že jejich životy jsou až přespříliš totožné. Má ale větší štěstí než ubohý Carax...
Kniha čerpá z minulosti, je plně sevřená do krutých totalitních kotrmelců nedávného &Spanělska. Českému čtenáři by měly být velice srozumitelné, pouze jiná doba, jiná jména. Na pohřebišti zapomenutých knih, evokující cenzuru frankistického režimu, příběh začíná i končí, ale místo samo se nestává prostředkem k výkladu totality, spíše další popisované události a jednání postav, vystavených velikému tlaku moci.
Ruiz Zafón ve svém románu používá krásný, až poetický jazyk, přestože popisované děje zápasí se smutkem a krutostí. Právě krása jazyka hladí, povzbuzuje a díky skvělému překladu Atheny Alchazidu se můžeme s textem doslova mazlit. Rozhodně nepůsobí archaicky, jak by se mohlo zdát v kontextu moderní literatury vládnoucí jinou formou jazyka, naopak je velice čtivý, přesně zaznamenává aristokraticky vznešenou mluvu vzdělaných lidí pohybujících se okolo knih v kontrastu s výlevy služky. Svérázné ale důstojné proslovy kořeněné ironickým humorem a filosofickými postřehy pronáší štvaný Fermín. Prostě myšlenkově i slovně bohatý jazyk, s nímž se už tak často nesetkáváme ani v literatuře, samotné dílo, ale i zážitek z něj, povyšuje do jiné dimenze.
Pokud jde o postavy, autorovi se podařilo výborně vykreslit hlavního hrdinu Daniela, od dětství přes láskyplný, ale nevyslovitelný vztah k otci po cestu úporného hledání i osudovou lásku. Slepá Clara, jež ho uvádí do světa knih i dospělosti a nabízí alternativu chybějící matky, se brzy z příběhu vytratí. Fermín, statečná oběť režimu, vynořující se ze špíny ulice, vstupuje do děje později, ale velice brzy si získá sympatie. Díky znalosti českých reálií čtenář ani na chvíli nezaváhá nad jeho pravdomluvností a neschopností někomu ublížit, ani když všemocný tisk hovoří opačně. Jak se z okopávaného a opovrhovaného zamlklého chlapečka stane obávaný sadista ve službách frankistické policie, ukazuje postava detektiva Fumera. Čas od času se objeví duch s papírově křehkou tváří, tajemná postava J. Caraxe, která postupně nabývá skutečných lidských rozměrů. V polorozbořeném paláci, kam se postavy střídavě uchylují, se líčení strašidelného děje přibližuje atributům gotického románu. Děs, tajemno, zhášení svíček, bouchání dveří, tragické lásky i nenaplněné touhy koření příběh.
Rozsáhlá kniha se v první části čte jako dobře rozpracovaná detektivka. Autor naznačuje mnoho dějových odboček, tvoří napínavé zápletky, čtenář však stejné tempo očekává i nadále. Rozvětvený příběh, jakoby přetékající z hrnce, potřebuje přesvědčivé vysvětlení. Autor proto předkládá pasáže z nalezeného deníku zabité Nurie k vysvětlení všeho dosud utajeného a nezřetelného. V deníku se přímočaře, už bez napínavého prolínání, dozvídáme okolnosti Caraxovy existence. Zůstává otázka, zda tato jednoznačná forma čtenáře uspokojí, na druhou stranu jeho zvědavost je již dosti napnuta a zde má možnost ji ukojit.
Poselství, vzkaz románu cítím v literárním odhalení toho, co povědomě známe: že historie, životní epizody se neustále opakují. Uvědomujeme si, že poznané chyby nemusíme trpně opakovat, že máme možnost je zastavit dříve, než naberou střemhlavou rychlost tragédie. Vidíme ale, že se opakují. Slepota, strach, nezájem, špatná orientace v hodnotách, neochota se počátečnímu zlu statečně postavit... Jinak čtenář dostane do rukou jedinečnou knihu, plnou tajemství a záhad, napínavého čtení, jež ho zavede do autentických barcelonských uliček. I když je obsahově rozsáhlá, přečte ji jedním dechem.
Carlos Ruiz Zafón: Stín větru vydalo nakladatelství DOKOŘÁN v roce 2006
Zdroj fotografie: www.dokoran.cz
06.02.2007 - Jindřiška Kodíčková