Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Příliš nedotknutelný Hrabal
Úvodník: K desátému výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala vydal Reflex článek Michala Komárka, který sice do určité míry znamenal autorův subjektivní pohled na tvorbu zmíněného spisovatele, ale zároveň vyslovil určité pochybnosti nahlas, jež se ovšem v české společnosti právě nahlas neříkají.
Článek: Celkem pochopitelně tím pak vyvolal velkou a převážně negativní odezvu čtenářů. Ta ostatně přichází vždy, když si dovolí kdokoliv vyjádřit svůj názor ne příliš totožný s tím většinovým. Budu natolik drzá, že se ke Komárkovi připojím, resp. aniž bych se jej hodlala zastávat, okolnosti, kolem této bouřlivé nevole, mě přiměly zamyslet se nad osobou Bohumila Hrabala.
Můj kamarád Jirka, který mě jednoho odpoledne odvezl do Kerska, abych viděla dějiště Slavností sněženek, mi vyprávěl, jak z touhy spatřit autora samotného vlezl troufale až k jeho chatě. Tam nejprve nečekaně vyrušil ze siesty asi dvacet koček, až se zjevil Jirkův literární guru osobně, v teplákách a s konví v ruce. Chvíli na sebe beze slova zírali a pak Jirka zbaběle utekl. Tuto historku z osmdesátých let velmi nerad vypráví, protože se za ni stydí.
Musím přiznat Kersku jistý genius loci, ono smíšené víkendové pražákovství s místními zatvrzelými starousedlíky, jež na vás dýchne okamžitě po otevření dvířek od auta. Mé první setkání s Hrabalem zprostředkoval Bolek Polívka v Něžném barbarovi. Svým výkonem mě donutil si stejnojmennou knihu přečíst. Po jejím úlevném zaklapnutí, ve mně zůstalo určité zklamání. Můj tatínek to tehdy okomentoval, že Boudník (tedy "Něžný barbar") byl vyhlášený podivín, kterého si jeho starší kolegové z ČKD ještě pamatovali, a spíš než práci, věnoval se svým výtvarným experimentům.
Nesmím ale zapomenout na příjemnější střety s Hrabalem, jako Skřivánci na niti, nebo zmíněné Slavnosti sněženek, či Postřižiny. Nemohu tvrdit, že by se mi něco z toho protivilo, ale ani nemohu tvrdit, že bych ze zdařilých filmových adaptací nedokázala usnout úžasem. Přesto Skřivánci mnou dost otřásli, aby ne, psal se rok 1990 nebo 1991 a já slavila teprve patnácté narozeniny. Hrabal se stal ovšem častou ikonou středoškolských studentů, a pamatuji si, jak mě citlivá a hodná spolužačka Hanka přesvědčovala o jeho skvělosti. Pod určitým nátlakem jsem zalistovala dalšími knihami, abych je vzápětí odložila.
Hrabalovu poetiku jsem jednoduše vnímala jako velmi vzdálenou. Měla jsem a mám subjektivní pocit, že on se snažil pozdvihnout outsidery do té výše, abychom si jich my ostatní konečně povšimli a ocenili jejich význam. Kdo ale ve skutečnosti chce zůstat na okraji společnosti, téměř každý v mládí touží po harmonickém partnerství a po něčem, co by nějak smysluplně naplňovalo jeho existenci. Bohužel u mnohých zůstane jen u přání, u mnohých se osud nějak ošklivě zvrtne. A o těch, podle mě, Hrabal psal, stávali se průvodci /zřejmě/ při návštěvách hostinských zařízení. Samozřejmě většinovou společnost netvoří ti nejúspěšnější, ale také ne ti, co se plazí u dna. U Hrabala mi také vadilo zúžení žen na pouhý tělesný objekt, líčí je často jako živočišné a chtivé divy, chybí mi v tom jakási přirozená úcta.
Někde jsem se dočetla o Hrabalově latentní homosexualitě. Jeho zobrazení některých žen by tomu snad i odpovídalo. Mám v čerstvé paměti, jak jeden homosexuální mladík vyprávěl mé kamarádce, která se vyznačovala velmi výraznou ženskou postavou, jak je mu odporná... aniž by se ho tedy o podobné soudy prosila. Někde v sobě mám zasunut, k této historce padnoucí, výrok z Hrabala v tom smyslu: „A pak mě těmi těžkými a velkými prsy zalehla.“ Jako by ženské fyzično prostě tížilo, bolestně a možná i odpudivě? Tím se Hrabal vzdaluje stovkám jiných autorů, kteří se před ženami sklání, což mně, ženě, subjektivně lichotí. Ano, Hrabal se od nich lišil. Tím pádem těžko najdeme druhého takového spisovatele.
Nicméně nesouhlasím s jeho viděním světa, jež ve mně v mnoha případech vyvolává odpor. Rozhodně to neznamená, že bych se před některými událostmi skrývala, či zavírala oči, leč si myslím, že se literatura nemusí tak horečně oslavovat lidskou přízemnost a sprosťáctví. Literaturu stále vnímám coby výsostné umění, jež by v prvé řadě mělo šlechtit jazyka a ducha. Přesto i já sáhnu v některých situacích po vulgarismu, i já si ráda sednu do obyčejné hospody, a vypiji pár piv. V životě jsem už strávila desítky hodin s obličejem nakloněným nad záchodovou mísou pro prohýřené noci, občas jsem se budila v postelích, kde jsem se ocitla náhodou a z hlouposti, přesto se nedomnívám, že by právě toto mělo tvořit podstatu pro mě cenného díla. Čili zvracet, hýřit, poflakovat se a řádit umím i bez Hrabala a radši to uvádím do praxe, než o tom čtu. A dokonce mi připadá velmi ošemetné, má-li se něco podobného stát vrcholem národního písemnictví.
Hrabala považuji opravdu za výlučného autora, jehož zbožňují milióny čtenářů, což je naprosto v pořádku, ale nevidím nejmenší důvod, proč bychom, když se přiblíží autorovo výročí úmrtí, museli hromadně tlouct hlavami o zem a vzývat jej coby nejzářivější hvězdu naší literární scény, na niž nesmí padnout ani stín pochybnosti.
Můžeme a měli bychom si vážit něčí práce, ale rozhodně ji nemusíme milovat.
Zdroj obrázku: nndb.com
13.03.2007 - Martina Bittnerová