Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jaro, nový začátek
Úvodník: Člověk jako takový to má asi geneticky zakódované stejně jako cokoliv živého na naší planetě. Jaro - zrození. Začátek. Ale také konec. Něco končí - zima. A něco začíná...
Článek: Ale každý den něco začíná a něco končí. Každá minuta odtikává konec věcem, které vyčerpaly svůj čas, lidem, kteří překročili svá „konta“. Kdo určuje čas, kdy něco začne a kdy naopak něco jiného skončí? Kdo metá kostkami a neúprosně stanovuje pravidla, která se nikomu z nás nechce dodržovat?
Fakt je, že člověk, tedy i já, žije a to je v podstatě to nejdůležitější. Jakým způsobem svůj život plní, to už záleží na jeho individualitě. Každý tu svou plnohodnotnou náplň vidí v něčem jiném. Co ovšem zaráží – většina lidí nežije teď, ale v budoucnosti. Až udělám maturitu, až se vdám, až si vybuduji kariéru, až se nám narodí děti, až seženu dobrou práci, až, až... Co nás obklopuje právě teď, nevidíme. Nedíváme se kolem sebe, díváme se jen dopředu, tam, kde vyzývavě trůní naše „až“ a zdálky se nám vysmívá. Protože jednou přijde den, kdy všechna naše „až“ se změní na „už“ a my najednou zjistíme, že nám chybí důvod k životu. Motor, který nás hnal dál. Myšlenky na „až“ nahradí ty, kdy začneme nostalgicky vzpomínat na to, co minulo. Navždy. A zase to budou vzpomínky, které nahradí náš život, to „teď“, které se zoufale snaží na sebe upozornit, opomíjené a přehlížené...
A tak bychom si měli uvědomit, že existují jisté věci, které se stále vracejí. Jako například jaro. Dny, které každé ráno začínají napohled stejné a přesto tolik jiné. Noci, které končí v náručí ospalého rána a začínají v objetí trpělivého večera. Naše kroky, které den co den vedou stejnou cestou do práce a odpoledne zase domů. Ale někdy na té cestě třeba potkáme zázrak. Něco, co se nestává každý den. Něco, co nemůžeme naplánovat. Co nepatří do žádné skupiny našich vysněných „až“ ani smutných „už“, co se děje právě TEĎ... A co bychom mohli celkem snadno přehlédnout, pokud se budeme upínat jen k zítřku a k tomu, co přijde.
Takže jsem se rozhodla, že mám radost, dnes, teď. Kalendář hlásí středu – no a co? Sedím tu u počítače a užívám si to. Co na tom, že zítra přijde čtvrtek a já budu muset zase brzy vstávat a jít do práce. V tomto okamžiku je čtvrtek daleko.
Nemusím čekat na jaro, abych se pokusila začít znovu. Začínám každý den, každou vteřinu, kdy si uvědomuji, že žiji. Kdy vnímám to své „teď“ a přitom nezapomínám na všechna „už“, která jsem promarnila. Kdy bilancuju, přerovnávám a buduju – svůj život.
Zdroj fotografie: druidova.mysteria.cz
28.03.2007 - Radka Zadinová