Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Vesmír je náš svět
Úvodník: Zvedněte hlavu a rozhlédněte se po světě, v němž žijeme. Začněte nejdál. VESMÍR kolem nás je nekonečný. Jsme jeho částečkou jako něco nicotného v něm. Mezi galaxiemi jsme v Mléčné dráze. Naše SLUNCE je oproti jiným sluncím jen bílý trpaslík mezi obry. Svítí a hřeje pro celou svou planetární soustavu. Matkou je pro nás planeta ZEMĚ, náš svět. Nejblíže máme Měsíc, našeho spolupoutníka na cestě kolem Slunce.
Článek: Technicky nekonečně daleko je pro lidi na Mars nebo na Venuši. Když astronom Grygar hovoří o cestách lidí vesmírným prostorem, přirovnává Zemi k pingpongovému míčku a Měsíc k makovému zrníčku dva milimetry nad jeho povrchem. Jen k němu jsme se my, pánové tvorstva, zatím osobně svými raketami dostali do Vesmíru a o Marsu uvažujeme.
Ohně hvězd, které vidíme na setmělé obloze, k nám letí miliony světelných let. Pro představu, světelný rok je dálava, kterou uletí světlo za jeden rok rychlostí 330 000 kilometrů za vteřinu. Je to zhruba deset bilionů kilometrů. Nejbližší slunce v naší galaxii, Proxima Centauri, je vzdálené 4,3 světelných let. Vzdálenější hvězdy mohou být i jen klam, mohly vyhasnout a jejich světlo k nám poletí jako pozdrav ještě miliony let.
Na naší planetě Zemi žijeme na světadíle Evropa. V jejím středu je položen malý lístek - Česko. Na Moravě je uprostřed roviny Hané krajské město Olomouc, na jehož jižním okraji je Holice. Já budu tvrdit, že středem Holice a tím i světa je kostel Svatého Urbana, někdo jiný ale, že je to třeba Svatá Barbora v Kutné Hoře.
To astronomické pojednání jsem uvedl, abychom si uvědomili, kde a jak žijeme a jak jsme ve vesmíru malí. Že jsme částí Evropy, ať chceme nebo nechceme, a také součástí celého lidského světa. A hlavně si zapamatujme, že Země je opravdu naše matka, která nás živí a žijeme na ní. Tak trochu pokory před ní přátelé! Ono totiž není vše samozřejmé a naše děti možná už ani nevědí, že chléb se rodí na polích. Že jsme součástí přírody a jak se k ní chováme, taková vůči nám bude. Vždyť už si pomalu ničeho nevážíme.
Mnozí uznávají citát: „Vše je jen prostředkem k uspokojování našich potřeb.“ My, nejvyšší živočichové ze savců, člověk moudrý, zemi vysáváme a sami si ji ničíme pod nohama. Chemií, odpadky a smogem a někteří z nás ji devastují svévolně. Naši předkové z nás určitě radost nemají. Ti si přírody jednak vážili a také se báli božího trestu. My se můžeme bát jen sami sebe.
Zamyslete se, prosím, nad světem. Ne nad tím nepochopitelným vesmírem, ale nad tím naším malým nejbližším světem, který se nás nebo my se jeho dotýkáme. Je pro děti našich dětí. Vždyť co jim zanecháme? Krásný zelený svět pro život nebo smetiště?
Chci, abyste zvážili memento: „Narodili jsme se s prázdnýma rukama a zemřeme s prázdnýma rukama.“ Nic si s sebou nevezmeme. Zanecháme po sobě svět takový, jak jsme se o něj starali. Tak snažme se ho zlepšit a zkrášlit.
Nevidím budoucnost negativně. Snad si dáme říci. Patříme k sobě se vším všudy. Těšme se ze zeleně kolem nás, že zase pokvetou lípy, že večer lampy prosvětlují jejich zeleň a voní jaro. Kolem nás je tolik malých krás a radostí, jen si jich všimněte! Nebuďte slepí! Pohleďte k nebi ke hvězdám a pak skloňte hlavu, k té zemi, která nás nosí.
Ať jsou vaše dny krásné. Já sám si nesmírně vážím toho, že to vše mohu vidět a uvědomovat si to. A jako si já vážím i vás, važte si druhých a jejich práce. Přeji vám pohodu a zdraví a nádherně rozmarné jaro.
Váš P&S
Člověče!
Stůj tiše
vesmír dýchá
naslouchej hvězdám
toto místo kolem
jsem stvořil pro tebe
nepochopil-li jsi jeho řád
nejsi v něm nic
vzhlédni
hvězdy vypráví
co dělal tvůj rod
lidé přicházeli a mizeli
v zemi na které stojíš
skloň se před ní
země dýchá
Zdroj fotografie: aragonsystems.com
03.04.2007 - Petr Šafránek