Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Plačte! To je jen člověk



Úvodník: Předpokládám, že vás, milí čtenáři, nikdy nenapadlo pochybovat o existenci plynových komor, o „lékařských“ pokusech na lidech, o nesnesitelných podmínkách v koncentračních táborech, o lidické tragedii.

Článek:
Výpověď, plnou smutku, ale hlavně víry a statečnosti, přináší nejmladší lidická žena, jež přežila fašistické běsnění po atentátu na Heydricha. Tragédie ji zastihla jako šestnáctiletou dívku na sklonku školního roku, kdy si už plánovala radosti prázdnin. Černý stín z 10. června 1942 ji jako mávnutím zbavil dětství, rodiny, nadějí, touhy, prostě všeho, čemu mnohdy tak opovržlivě říkáme běžný život. Místo toulek &Sumavou ji čekala cesta nabitým dobytčákem do neznáma.

Paní Jaroslava Suchánková- Skleničková není spisovatelka, ale při četbě knihy jsem přes slzy neviděla na stránky. Psala srdcem, bylo vidět, že milosrdný čas umazal hrůzy a mezi řádky prosvítala podivná radost, odpuštění, nikoli však rezignace. Vzpomínky na jistě nejhorší období života nelíčí s patosem, s potřebou zveličovat, hrůzné okamžiky jakoby přechází a vyzdvihuje odvahu jiných dívek a žen, v ten okamžik trpících více než ona. Právě zde jsem cítila chvění, zde jsem nacházela velikost upřímné zpovědi. Ač možná nechtěla, kniha v sobě nese veliký emocionální náboj, jenž se těžko zprostředkovaně sděluje.

Autobiografie se vrací i do šťastného dětství v Lidicích a hlavně na kuchařských „štacích“ s tatínkem, provází nás realitou sklonku první republiky. Vypráví prostě, lehce, přesně tak, jak běžel život, bez senzací, s drobnými radostmi z kola, knížek uprostřed milující rodiny. Po návratu z koncentráku se konfrontuje se životem v Praze, jenž vidí očima nikoli ani ne dvacetileté dívky, ale unavené, vysílené, nemocné, iluzí zbavené ženy na konci života. Naštěstí skepsi brzy překonává a začíná nový život i pro Jaří. Že ani nálepka lidické ženy ji nepřinese nic zadarmo, ba právě naopak, je nejen obrazem následujícího politického období, ale i morálního profilu každého jednotlivce.

Pokud by tento skromný příspěvek ženy zkoušené životem alespoň částečně přispěl ke srovnání hodnot v člověku-jedinci i společnosti, považovala bych to za úžasné. Jsem však spíše skeptik, tak doufám, že napsání knížky pomohlo alespoň paní Jaroslavě. Dokázala pojmenovat to, co ji trápilo a pronásledovalo ve i snech dlouho po válce, možná ji umožnilo smířit se smrtí tatínka a hlavně se s ní vyrovnat, nepřenášet zklamání na svá vnoučata, mluvit o minulosti s klidem, bez zášti, bez myšlenek na pomstu. Očistit svoji mysl a definitivně se odpoutat. Vím, že tak jednoduché to asi není. Přeji autorce neskonalou sílu žít život s handicapem, o němž naše generace nemá ani ponětí. Děkuji!

Jaroslava Skleničková, Jako chlapce by mě zastřelili. Vydalo nakladatelství PROSTOR v roce 2006.

Nahoře: obálka knihy, zdroj: prostor-nakladatelstvi.cz
Dole: Pomník lidickým dětem




02.04.2007 - Jindřiška Kodíčková