Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Manželství z lásky a z rozumu



Úvodník: Kdysi, zvláště v šlechtických kruzích, existovala (a v některých zemích dodnes stále existují) tzv. "domluvená manželství." V podstatě šlo o vzájemnou dohodu rodičů obou zúčastněných stran - ženicha a nevěsty.

Článek: Ti ovšem do vyjednávání mluvit nesměli. Ve většině případů se o něm ani nedozvěděli a rodiče jim pouze oznámili dohodnutý sňatek, ze kterého už nebylo úniku. Slzy, prosby ani vzdor v těchto případech nic nezmohly. Slovo rodičů znamenalo zákon. A děti poslouchaly. To, že stráví celý zbytek života po boku cizince, kterého leckdy spatřily až v den svatby, u oltáře, nic neznamenalo. Spokojenost rodičů stála nadevše.

Samozřejmě, že taková manželství vedla často jen k zoufalství těch, kteří do nich vstoupili. Zoufalství pak možná vystřídala skrytá nenávist, ještě později odevzdanost a celková otupělost. Ale některá manželství uzavřená tímto způsobem, mohla být i šťastná. V každém vztahu záleží na toleranci, ochotě ke kompromisům, spolupráci, porozumění a v neposlední řadě i úctě. Úctě k životu toho druhého, k tomu, co pro nás je ochoten udělat. Pak už jen záleží na tom, jestli se z takové úcty stane časem i něco víc. Někdy to trvá jen pár měsíců či týdnů, někdy i několik let, ale nakonec přece jen může nastat okamžik, kdy jeden či druhý (v nejlepším případě samozřejmě oba dva) zjistí, že toho druhého milují.

Kolikrát si to však lidé uvědomí až ve chvíli, kdy o objekt své lásky přicházejí. Kdy ten druhý těžce onemocní nebo se rozhodne rozvést.

V dnešní době se čím dál více manželství uzavírá z lásky. (Nebo se tak alespoň děje navenek a maskují se tím skryté důvody jako peníze, majetek, únik ze zoufalé situace – na tom většinou vlastně ani nezáleží.) Ale ani manželství, kde na počátku stojí ta skutečná, opravdová, nefalšovaná láska, se neobejdou bez manželských krizí. Nekončí jako začínají. Láska svou podobu neustále mění, někdy je silnější, jindy zvolna vyprchává, zklamání brousí její hrany a zmenšuje její sílu, bolest otupuje vřelost i něhu. Čím více si lidé ve vztahu ubližují, tím pravděpodobnější je, že po čase s údivem zjistí, že láska dávno vyšuměla a z manželství se stal pouhý zvyk. Zvyk usínat vedle toho druhého, probouzet se vedle něj, netečnost k citům, které jsme si zvykli ukrývat hluboko v sobě, ignorace bolesti, kterou skrýváme v srdci, vnitřní slepota k tajným snům toho druhého. Neochota vyptávat se i neochota měnit již zaběhlý stereotyp.

Důvodů, proč takové manželství nadále udržovat, je příliš hodně: Děti, společný majetek (dům, byt, peníze), společní přátelé, pohodlnost. Kdy se láska vytrácí? A kam? Kde ji najdeme? Zajistí nám ji tzv. to, že "na ni máme papíry“? Nebo si ji udržíme předstíráním, že o ni vlastně ani nestojíme? Brát se z lásky a pak o ni přijít (často velmi záhy) nebo se brát z rozumu a po čase zjistit, že se nám láska pomalu vkradla nejen do života, ale i do srdce? Kdy přichází? Kdy se usmívá? A kdy pláče?

Kdysi lidé o lásce téměř nemluvili, ale daleko častěji si ji dokazovali. Pokud milovali, stáli si za ní. Chránili ji. Za svou lásku by položili život. Vzdali se domova, peněz, dokonce i cti. Dnes... co se to vlastně s lidmi děje dnes? O lásce se mluví, píše, točí se filmy, skládají opery, ale ve skutečnosti ta opravdová láska nikde není vidět. Umění pohladit duši, potěšit druhého třebas jen tím, že se na něj usmějeme, že uděláme něco „jen tak“, pro radost toho druhého – to jako by se kamsi vytratilo. Lidé se bezhlavě vrhají do manželství a za pár měsíců se rozvádějí, aby se vzápětí opět bezhlavě zamilovávali do představ o lásce, které se rozplynou jako sen nebo mlha za časného rána. Umíme se ještě obětovat druhému? Dokázali bychom se něčeho vzdát, abychom zachránili toho, který pro nás lásku objevil?

V jednom nejmenovaném seriálu mě zarazila zmínka o matce, která se tolik bála bolesti, že nechtěla podstoupit operaci kostní dřeně, již pro záchranu svého života potřebovalo její vlastní dítě. Myslím, že se nemusím zmiňovat o lásce, neboť v tomto případě o ni vůbec nešlo. Za cenu vlastní pohodlnosti riskovat život svého dítěte – může se o takové ženě říct, že chápe i jen význam slova „láska“? Pochybuji.

Nicméně nechci soudit jiné, každý by měl soudit sám sebe se svým vlastním svědomím, hledat tam lásku a přemýšlet, kde se vzala (pokud ji najde) a kam se ztratila (pokud pátrá marně).

A manželství? Ať už uzavřené z lásky či předem domluvené, souvisí vždy s lidmi. A záleží na každém z nás, kterou možnost si vybereme. Osud nám vždy nabízí nejméně dvě cesty. To my házíme kostkou. My volíme. My se zodpovídáme – a ponejvíc sami sobě. Tak pokud vás právě nějaký ten rozhodující hod kostkou čeká - hodně štěstí! A hodně lásky. Hodně něhy.

A v neposlední řadě – hodně trpělivosti.

zdroj fotogrfie. eshop.prsteny.com

16.05.2007 - Radka Zadinová