Při cestě hotelovou stavbou, zde románovým příběhem, není od věci navázat na kliku u dveří provázek a táhnout jej za sebou pro snadnější orientaci uvnitř stavby. Dělejte si tajné značky, v jakém patře zrovna bádáte, periferní scény se opakují a záměrně matou. Držet se leitmotivu může znamenat cestu až nahoru, ale v prvním podlaží jej nehledejte.
Jiří Kratochvíl udržuje čtenářovu pozornost napjatou do poslední strany knihy. V každém poschodí svého románu usype trochu informací, děj knihy zasadil do velmi problematického 20. století (pro náš národ) a postavy modeluje do podoby a tvarů, jež denně potkáváme na ulici.
Když někdo velkorodinné setkání považuje za „společenské žvástání“, nehledejme u něj vlohy pro setkání malorodinné. Jeho profil zaujme něčím jiným. Autor se ve své knize obrací se vzkazy chytře přímo ke čtenářkám. Příkladné! Tak čím zaujme, vážené čtenářky?
Jeden stavební kámen mě zaujal přece jen nejvíc. Jiří Kratochvíl používá fikci z počátku jako největší realitu našeho života. A časem pod ni přikládá způsobem topiče lokomotivy parního rychlíku a končí ve stylu mého milovaného Julese Verna.
Bez zašmodrchaných pentliček se neobejdou ani hrdinovy vazby k rodině. K matce, otci, sourozencům. Zakrytou touhu po harmonii těchto vztahů nacházíme u hrdiny možná až v epilogu knihy, a tedy pozdě. Na druhou stranu si přiznejme, že dřív prostě není čas. Pokud se na chvíli vcítíme do kůže autora, přijít s tím dřív zůstává ve sféře nesmyslů. I jako čtenář se přidám. Obávám se, ale, že tento moment přenášíme do reálného života příliš často.
Knihu Jiřího Kratochvíla Avion vydalo v r. 2007 nakladatelství Druhé město
Zdroj fotografie obálky: druhemesto.cz