Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jak to viděla Penelopa?



Úvodník: Již stovky let se tradují pověsti, mýty, legendy, jež kdysi dávno sepsal Homér. Ano, všimněte si, byl to muž. Možná slepý, ale muž. A díky jeho podání známe statečného, nevěrného,lstivého, leč bezkrevného Odyssea, trpělivou a zásadovou, leč bezkrevnou Penelopu, doslova se vyžívající v dvacetileté roli slaměné vdovy.

Článek:

A zeptal se někdy někdo, jak se subjektivně cítila? Že právě takhle si představovala svůj život? A ptá se vůbec někdo ženy? Jak ve skutečnosti mohl také probíhat příběh, dávno zakonzervovaný do víceméně vyhovujícího výchovného modelu (jinými slovy, co je dovoleno muži, přísně se zakazuje ženám)?

Kacířskou, leč osvěžující myšlenku přinesl skotský editor Jamie Byng z nakladatelství Cannongate. Rozhodl se založit nadnárodní ediční řadu Mýty, na které participuje 33 evropských nakladatelství, včetně českého Arga. Vytvořil projekt, který nabízí spisovatelům, aby se současnýma očima zadívali na dosud nehnutelné a přímočaré pravdy minulosti a při jejich projekci je dokázali nahlížet i očima tehdy žijících. Vždyť vesměs šlo o lidské chybování, někdy škádlivě roztomilé, jindy trošku drsné, které se stalo kolektivním majetkem, na němž svižně pracovala fantazie, jako na každém klepu, drbu, pomluvě a formovala ho po svém.

Svůj příspěvek představila i kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová (1939), které není cizí hlavně pohled na přetrvávající genderové mýty. Snažila se „vytáhnout“ svou Penelopu z nánosů šedivého bahna, ukázat ji jako nepříliš krásnou dívku, která si musela své místo na slunci zajistit přímo doslova a do písmene sama. Domluvený sňatek respektovala, hledala v něm únik z nehostinného otcovského domu. Na pusté Ithace prožívala klasický vztah k tchyni, zde ještě násobený nekriticky milující chůvou. Musela si hledat svůj koutek, svůj svět v předem kulturou a tradicemi narýsovaném mnohoúhelníku vztahů, jež z mnoha důvodů nemohla překročit. Autorka vkládá Penelopě do úst nejen její nářky, ale i relativně objektivní úvahy, jež z ní ještě nečiní ani feministku, ani emancipovanou ženu, ale zralou, odvážně uvažující, žensky chytrou manželku. Právě její lidský nadhled, vědomí, že problém je někde uprostřed, který ji homérovské podání upřelo, ji umožnilo ve zdraví přežít to, co jí připravila tehdejší „maloměšťácká“ společnost. Zároveň zjišťujeme, že se v kulturním myšlení zase tak moc nezměnilo a žena pořád zůstává, byť nepostradatelným, chvostem společnosti.

Autorka svůj román pojala jako barvitou divadelní hru. Zpověď starověké královny, na jejímž slzavém životě se pro své pobavení podíleli svými rozmary bohové, z pohledu temného podsvětí vyznívá velice vtipně a svěže, ale hlavně současně. Lehce, s trochou žárlivosti na protivně krásnou a úspěšnou Helenu, s humorem, očistně, s nadhledem ženy mající duchovní převahu nad muži, protože ví, že „ šikovná žena je tím krkem, který otáčí hlavou“. Sem tam si i zapláče, proč taky ne, dvacet let prázdnoty není málo. Její monolog, mnohdy ironický, doplňuje svými zpěvy tucet otrokyň, které nechal Odysseus ve své slepé spravedlnosti zavraždit. Jejich lkaní i výsměch poukazují na další rovinu ve vrstevnatém příběhu. Právě výstižné střídání monologu s vícehlasem by mohlo zaujmout i české dramaturgy a vést k inscenační úpravě na jevišti. Díky možnosti divadelní imaginace by tento přidaný rozměr ještě znásobil to, co se autorce podařilo vložit do slov.

Knihu Penelopiáda autorky Margaret Atwoodové vydalo nakladatelství ARGO v roce 2007
Zdroj fotografie:
www.argo.cz

05.07.2007 - Jindřiška Kodíčková