Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Libo spermabanku nebo bobra?



Úvodník: Pařížské orgie v duchu markýze de Sade se odehrály na Hlavním nádraží v Praze! A dokonce za účasti publika. Sprostá slova létala jako hejno ptáků po secesních místnostech a málem došlo i na opravdovou soulož. To by ale trochu zestárlý markýz nesměl být pod toliko nachlazen a pod parou…

Článek: Ptáte se, co se to děje na našem Hlavním nádraží za perverze? To Depresivní děti zatoužily po penězích… a měly na ně plné právo. Výborně ztvárněná vrcholná alternativa, jakou poskládaly do největší dokonalosti se stala dílem, které si (hlavně díky závěru) budete pamatovat do konce života.

Divadelní představení Višňový Sade v podání divadelní společnosti Depresivní děti toužící po penězích stavělo na dvou světových klasicích: tím prvním se stal Donatien Alphonse-François markýz de Sade a druhým klasikem, na první pohled zcela neslučitelně, byl Anton Pavlovič Čechov. Kupodivu, divadelní představení to vskutku dokázalo. Vtipně, živelně, neskutečně originálně a s nutnou nonšalancí.
Ještě před začátkem hry v jednom pseudopařížském dekadentním salonku, si příchozí diváci nasadili masky, aby přicházející hrátky zůstaly v anonymitě a každý si mohl bez obav prohlédnout i menší rozkošnickou výstavu. Nezkušení si mohli dokonce sáhnout na bobra a neukojené dámy se mohly obsloužiti v místnosti k tomuto určené. K vidění jsou i některé osobní věci – třeba již zmíněna spermabanka pana markýze Schtolwerka. Občerstvení se podávalo na baru. Ne tak obyčejném, jak si můžete povšimnout, jednalo se o bar – wcbar.




Následovala etuda z díla markýze, po němž sadismus dostal své jméno. Naštěstí šlo povětšinou jen o umělecké čtení v krásných kostýmech, v dobově zařízeném salonku, kde atmosféru dokresloval stále vypouštěný umělý kouř.

Zvrat nastal v jednu nečekanou chvíli – přišel telegram z Ruska! A z markýze de Sade se děj pomalu stává slušným a romantickým, místy dramatem, bez ustavičného vulgárního sexu. Přichází čas pravého divadelního Višňového sadu od pana Čechova. Ale z Paříže to do Ruska není blízko. Jede se tam vlakem. Opravdovým, nedivadelním motorákem, spolu s našimi hereckými hrdiny. V našlapaném vagónu, o kterém nikdo z publika netuší, kam je veze, koluje řízná vodka a pár sklenic okurek nakládaček. V tlačenici hlavy na hlavě dává krásná průvodčí rusky instruktáž, co dělat v případě nehody. Zdá se však, že dříve pracovala jako stevardka v letadle.



Vystupujeme na opuštěné vlakové stanici. „Vítejte v Rusku“, provolávají okolo stojící a mladé matky s dětmi v náručí žebrají bonbony. Naštěstí máme. V blízkosti nádraží najdeme čtyři stanoviště, podobně jako v nějaké dobrodružné táborové hře. Na každém z nich můžeme pozorovat výjev čiře ruský, v dobrém hereckém podání a s opravdu reálnými rekvizitami. U táboráku hoří oheň, na houpačce se dá houpat…




Představení běží ve smyčce. Až do chvíle plesu. Již víme, že se Višňový sad musí prodat. A je třeba se s ním řádně rozloučit. V nádražní budově je krásně upravená zrušená restaurace. Prvně si můžeme alespoň trochu připadat jako v normálním divadle. Drama nabírá na obrátkách. Višňový sad je prodán. Hlavní hrdinka se vrátí do Paříže…


I zpět se chystá jet vlakem. Shromažďujeme se na nástupišti a cvičíme sborové: „Do svidania!“ Přijíždí vláček motoráček, hlavní hrdinky nastupují, dveře se zavírají, vlak odjíždí a nástupiště plné publika a pár zapomenutých herců křičí a mává: DO SVIDANIA. A herci mizí k autům, loučí se v rychlosti. Není divu. Vlak, který právě odjel bez nás, byl ten den poslední. Na nádraží Praha – Krč je zima jako na Sibiři…

Více infa na adrese: www.nocinanadrazi.eu

fotografie: Michaela Wilhelmová





06.10.2007 - Michaela Wilhelmová