Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Výměna dětí, aneb které je to pravé?
Úvodník: Záměrně píši výměna a ne záměna, jak by se dalo očekávat vzhledem k útoku médií na pochybení jisté nemocnice v Čechách, kterou nyní skloňují ve všech pádech téměř všichni, co o případu záměny novorozenců četli, slyšeli či viděli v televizi.
Článek: Nejde ani tak o to, co se stalo. Jde o to, co se stane. Představte si, že na místě oklamaných rodičů jste vy. Ta představa je šílená. Nemožná. Ale přesto se to může stát. Přesto se to stalo – i když ne zrovna vám. Mám dceru. Je jí třináct let. Co kdyby se našel někdo, kdo by si na ni začal dělat právo, protože mi ji kdysi v nemocnici sestry omylem vyměnily za jiné dítě? Můj postoj je jednoznačný – nezáleží přece na tom, jestli máme „pravé“ či „nepravé“ dítě. Tahle dcera se mnou prožívala všechny radosti, všechny ty dny a noci, které tak rychle uplynou, pokud jde o věk dítěte. Pro ni jsem vymýšlela vánoční překvapení, pro ni jsem s láskou vybírala jméno, ji jsem se snažila na tváři vykouzlit úsměv, pro ni jsem žila...
Jak mohou rodiče vyměnit dítě za dítě jako se vyměňují třeba kalhoty, když nám jsou malé? Copak tomu dítěti nevěnovali čas? Péči? Lásku? Copak to jde takhle ráz naráz jen proto, že to druhé dítě má naši krev? Copak se to pozná? Naše dítě je to, ke kterému v noci vstáváme, když pláče. To, které se nám vrhne do náruče, když nás dlouho nevidí. To, které s námi vyrůstalo – a je jedno jestli pár měsíců nebo let.
Chápu, že v případě děvčátek, o která jde, je to jednodušší už proto, že vyrůstaly se svými „rodiči“ jen těch pár měsíců. Ale co my víme, co si takové dítě myslí – i když je mu teprve několik měsíců? Co my víme, co cítí? A co cítí máma, která se o takové dítě starala „jako“ o vlastní? Noviny, televize, rádio nám předkládají pouze spor rodičů s nemocnicí, mluví převážně otcové, matky zůstávají v pozadí a tak vlastně nikdo neví, jestli opravdu chtějí to „své“ dítě vyměnit za „své“...
A co by se stalo, kdyby jedna rodina na výměně trvala a ta druhá ji odmítla? Vzali by jim dítě násilím? Nařídil by jim to stát soudní cestou? A přijali by pak to své „pravé“ dítě s láskou, kterou už dali jinému?
Neumím a nechci si to představovat. Připadá mi to, jako by vám jedno dítě umřelo a narodilo se jiné. Jako byste začínali znovu tam, kde jste už jednou byli. Jako by jste žili život někoho jiného a nepoznávali se.
Lituji ty rodiče a lituji i jejich holčičky. &Skoda, že děti nejsou starší. Možná by potom světu řekly svůj vlastní názor. Možná by svět pochopil, že nezáleží na tom, kdo je biologický rodič dítěte, že záleží na tom, kdo to dítě má rád. A ten by nikdy takové dítě nevyměnil ani za deset „pravých“ dětí...
Zdroj fotografie: www.hracky-tis.cz
09.10.2007 - Radka Zadinová